27 C 216/2022-51 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2022 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 21 442,68 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 17. 3. 2020 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 10 477 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 394 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 3. 2021. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 16. 4. 2020. Žalovaný uhradil pouze 2 916 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 16. 3. 2021 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 160,15 Kč a na poplatku za poskytnutí a správu úvěru 8 282,53 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, sankční poplatek 0 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 555,06 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 3. 2022. Pohledávka byla ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, výpočtu úroku z prodlení, výpočtu smluvní pokuty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zákaznické karty, výpisu ze seznamu exekucí, dvou výdajových pokladních dokladů a rozhodnutí na čl. 27 – 28 spisu a 29 – 32 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 3. 2020 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 10 477 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 394 Kč (poslední ve výši 383 Kč), přičemž poslední splátka byla splatná 16. 3. 2021. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je svobodný, pracovní smlouvu má na dobu určitou do 31. 12. 2020, ze zaměstnání má příjem 11 779 a další příjem domácnosti činí 12 300 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činí 4 800 Kč. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky. Pracovní smlouva nebyla žalobkyní soudu předložena. Z 2 výdajových pokladních dokladů soud zjistil, že mzda žalovaného za prosinec 2019 činila 12 358 Kč a za leden 2020 činila 11 241 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 2 916 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 1. 2022 s účinky od 1. 2. 2022 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si k posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného vyžádala dle záznamu v kartě zákazníka pouze pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky. Soudu byly předloženy 2 výdajové pokladní doklady prokazující výši čistého příjmu žalovaného za měsíce prosinec 2019 a leden 2020, ale žádné další listiny od žalovaného předloženy nebyly, ani v kartě zákazníka uvedená pracovní smlouva, a zejm. k výdajové stránce ani nebyly žalobkyní vyžadovány. V poznámkách v kartě zákazníka je navíc patrné, že zaměstnanecký poměr žalovaného měl skončit k 31. 12. 2020, zatímco splácení úvěru mělo trvat ještě 3 měsíce poté, aniž by bylo jasné, z čeho pak bude žalovaný splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 0 Kč měsíčně, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stano