27 C 232/2022-47 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 6. 2022 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 23 476,44 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 14. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 27. 7. 2021. Žalovaný uhradil pouze 3 816 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 247,93 Kč a na poplatku za poskytnutí a správu úvěru 6 528,51 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, sankční poplatek 3 700 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 498,74 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 3. 2022. Pohledávka byla ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný zastoupený hmotněprávním opatrovníkem se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, výpočtu úroku z prodlení, výpočtu smluvní pokuty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zákaznické karty, výpisu ze seznamu exekucí a rozhodnutí na čl. 29 – 34 spisu. Soud naopak neprovedl důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení] pro jeho nadbytečnost. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 14. 8. 2019 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední ve výši 273 Kč). Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je s rodiči, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, pobírá invalidní důchod, má příjem 11 213 Kč a příjem domácnosti činí dalších 19 200 Kč a nemá jiné dluhy a odhadované měsíční výdaje činí 8 000 Kč. Při sepsání karty předložil ústřižky za červen a červenec 2019. Ty soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 3 816 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 1. 2022 s účinky od 1. 2. 2022 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z výzvy žalobkyně ze dne 10. 2. 2022 soud zjistil, že je v ní žalovanému stanovena lhůta k dobrovolné úhradě dluhu do 17. 3. 2022. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si k posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného vyžádala dle záznamu v kartě zákazníka pouze ústřižky za měsíce červen a červenec 2019, který však soudu nebyly předloženy k důkazu, žádné další listiny od žalovaného vyžadovány nebyly. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, zda nějak přispívá rodičům a v jaké výši, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně sice doložila zákaznickou kartu obsahující prohlášení žalovaného o výši příjmů a výdajů. Údaje uvedené v této listině nebyly ověřeny žádnými listinami kromě tvrzeného předložení ústřižků z účtu žalovaného, žalobkyně však tyto listiny soudu nepředložila, kterou měl předkládat žalovaný při uzavření smlouvy. Povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu 5 let od zániku právního vztahu je přitom dána ust. § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrující společnost vůbec nezjišťovala strukturu výdajů žalovaného, které deklarovala v ničím nepodložené výši 8 000 Kč. Žalobkyně taktéž neprokázala, že úvěrující společnost činila ohledně žalovaného dotaz na registry dlužníků a na centrální evidenci exekucí v době před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, jediná předložená listina byla vyhotovena několik dnů před jednáním v této věci. Za této situace, kdy již samotná skutková tvrzení o rozsahu prováděného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vedou soud k závěru, že úvěrující řádně nezjišťoval schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, výslech svědka, který jednal s žalovaným za úvěrující společnost, by byl nadbytečný, a proto nebyl soudem proveden. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnost