27 C 247/2022-64 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 3. 2022 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 1 950 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 4. 2. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy čerpal žalovaný peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úrokem 450 Kč do 21. 3. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Žalobkyni náleží v souladu s článkem VII. odst. [číslo] uzavřené Smlouvy o úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 procenta, včetně DPH, z nesplacené jistiny Úvěru za každý den prodlení žalovaného se splacením Úvěru, přičemž celková výše smluvní pokuty je omezena do výše součinu čísla 0,5 a celkové výše Úvěru, která v případě Úvěru činí částku ve výší 500 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 1 950 Kč. Dále žalobkyně uplatňuje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 700 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 8. 11. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, předsmluvního formuláře, výpisu z komunikace, čestného prohlášení žalovaného, rámcové smlouvy o úvěru, screenshotu a předžalobní výzvy včetně podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 4. 2. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 1 000 Kč Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úroky 450 Kč do 21. 3. 2019. Dle bodu 2.1.1. Klient musí zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 procenta, včetně DPH, za každý den zpoždění z nesplacené jistiny úvěru. Smluvní pokuta se začne vyměřovat následující kalendářní den po dni splatnosti úvěru a vyměřování končí v ten den, kdy bude Klientem splatná část úvěru, jakož i vyměřená smluvní pokuta, připsána na bankovní účet Věřitele. Smluvní pokuta je omezena do výše součinu čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Z výpisu z účtu žalovaného za prosinec 2018 soud zjistil, že počáteční zůstatek na jeho účtu činil 246,99 Kč a konečný zůstatek 10 331,99 Kč. Dne 11. 12. 2018 obdržel žalovaný na účet od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] mzdu 10 127 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za leden 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek na jeho účtu činil 3 206,20 Kč a konečný zůstatek 12 383,20 Kč. Dne 11. 1. 2019 obdržel žalovaný na účet od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] mzdu 12 177 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet dne 4. 2. 2019 částku 1 000 Kč, a to pod VS tvořeným rodným číslem žalovaného. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené úvěrové smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 1 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala výpisy z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že žalovaný je zaměstnaný, a v jaké výši v daném období dostával mzdu, avšak z výpisu z účtu nelze zjistit, zda je jeho pracovní smlouva uzavřena na dobu neurčitou či určitou. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady žalovaného na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky, a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovn