27 C 265/2021-39 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 184 733,06 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 28. 3. 2017 smlouvu o úvěru Expres půjčka [číslo] na základě níž poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 361,08 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 24. 6. 2020 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 161 530,89 Kč, na úroku 10 239,91 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení 9 770,93 Kč a 791,33 Kč a poplatky 1 500 Kč a 900 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednáním se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, dokladu o čerpání, všeobecných obchodních podmínek, výzvy včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu a sazebníku. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru Expres půjčka [číslo] zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 28. 3. 2017 mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč na účet žalovaného. Součástí smlouvy bylo i pojištění schopnosti splácet Extra. Žalovaný se zavázal splácet jistinu, úrok a sjednané poplatky v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 3 661,08 Kč vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 20. 4. 2017. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že mu byla částka 200 000 Kč převedena na jeho účet dne 28. 3. 2017. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl zaměstnavatele, v zaměstnání je od 29. 6. 2015 na dobu určitou do 30. 6.2017, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 25 159 Kč, má 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 40 00 Kč, druh bydlení: pronajatý dům/byt, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, má 0 vyživovacích povinností. Z potvrzení o výši příjmů soud zjistil, že čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 25 159 Kč. Z dopisu ze dne 26. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovaným, a vyzvala žalovaného k úhradě 174.471,80 Kč do 10. 7. 2020. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl zaslán na adresu žalovaného ve smlouvě dne 29. 6. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 125 112,72 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně vycházela z žádosti žalovaného, že je zaměstnaný a že má pracovní smlouvu na dobu určitou, ale nijak nezohlednila, že smlouva je uzavírána dne 28. 3. 2017 při délce splácení 108 měsíců, tedy 8 let, zaměstnanecký poměr však žalovanému končí již 30. 6.2017, což je vzhledem k délce splácení úvěru dost zásadní skutečnost. Žalovaný uváděl, že jeho domácnost má vyšší příjmy (40 000 Kč) než on (25 159 Kč), přestože dle svého tvrzení má jediný příjem a nemá žádné vyživovací povinnosti, žalobkyně se však nijak nezajímala o zdůvodnění tohoto příjmového rozdílu, ani zda s ním někdo žije ve společné domácnosti. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vyp