27 C 319/2021-43 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 5. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 168 983,25 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 2. 3. 2015 smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru Konsolidace plus [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 290 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 6 387,37 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 21. 10. 2020 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 168 983,25 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení 1 718,55 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednáním se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, dokladu o načerpání úvěru, oznámení o prohlášení úvěru za splatný, předžalobní výzvy včetně podacího archu, žádosti, sazebníku, výpisu z účtu, potvrzení o mzdě a platební historie na čl. 23-29 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru Konsolidace plus [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena v písemné podobě dne 2. 3. 2015 mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 2900 000 Kč na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal splácet jistinu, úrok, pojištění a sjednané poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 6 796,37 Kč vždy k 18. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 18. 4. 2015. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc březen 2015 soud zjistil, že kreditní obrat na účtu byl 38 105,78 Kč, debetní obrat 38 142,03 Kč, na začátku měsíce byl záporný zůstatek na účtu - 27 996,13 Kč a na konci měsíce byl konečný záporný zůstatek na účtu - 28 032,38 Kč. Na účet byla dne 10. 3. 2015 od společnosti [právnická osoba] připsána částka 12 690 Kč. Z účtu nelze zjisti, zda a v jaké výši žalovaný platí nájemné a energie. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 2. 3. 2015 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] je zaměstnavatelem žalovaného. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl zaměstnavatele, v zaměstnání je od 1. 5. 2008, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 15 490 Kč, 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 15 490 Kč, bydlí u rodičů, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, má 0 vyživovacích povinností. Z dopisu ze dne 23. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovaným, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 189 424,22 Kč do 6. 11. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 450 327,36 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 290 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice vycházela z žádosti žalovaného, že je zaměstnaný a že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ale spokojila se pouze s čestným prohlášením žalovaného, a soudu pracovní smlouvu ani výplatní pásky žalovaného nedoložila, nelze tedy objektivně zjistit, zda je pracovní smlouva skutečně uzavřena na dobu neurčitou či určitou, což je vzhledem k délce splácení úvěru po minimálně 96 měsíců dost zásadní skutečnost. Žalovaný uváděl, že má vyšší příjmy 15 490 Kč, než jaké vyplývají z výpisu z jeho účtu (12 690 Kč). Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Ohledně bydlení žalovaného se spokojila pouze s jeho prohlášením v žádosti, že žije s rodiče, a nezajistila si ani čestné prohlášení rodičů, že tomu tak je, a zda žalovaný nějak přispívá na bydlení a energie. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za březen 2018 je rovněž patrné že žalovaný je trvale cca 28 000 Kč v záporném zůstatku jak na začátku, tak na konci měsíce. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu i § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) (který má podobný dosah a k němuž je judikatura bohatší), a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 obča