27 C 330/2021-88 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 2020 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 96 371 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 22. 10. 2018 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 1 759,99 Kč počínaje dnem 7. 11. 2018. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 11. 11. 2019 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 94 686 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši na jistině částku 5 832,66 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 785 Kč, smluvní pokutu ve výši 900 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 30. 6. 2020 ve výši 4 921,38 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 100 518,66 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, předsmluvních informací, výpisu z úvěrového účtu, výpisu z běžného účtu, oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný, sazebníku, předžalobní výzvy včetně podacího archu a listin na čl. 52-54 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Extra půjčka [číslo] bylo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 22. 10. 2018 mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč na účet žalovaného. Součástí smlouvy bylo i pojištění schopnosti splácet Extra. Žalovaný se zavázal splácet jistinu, úrok a sjednané poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 1 759,99 Kč vždy k 7. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 7. 11. 2018. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen 2018 soud zjistil, že kreditní obrat na účtu byl 334 083,11 Kč, debetní obrat 331 110,05 Kč a na konci měsíce byl konečný záporný zůstatek na účtu - 11 736,16 Kč. Na účtu je zaznamenáno několik desítek sázek žalovaného na ifortuna.cz a e-casino v řádech stovek až tisíců korun na každou transakci. Od Volkswagen International byla žalovanému dne 4. 10. 2018 vyplacena mzda 26 800,30 Kč. Ve dnech 8. 10. 2018, 9. 10. 2018 a 15. 10. 2018 byly žalovanému od [právnická osoba], S.R.O. vyplaceny půjčky 16 500 Kč, 2 500 Kč a 6 000 Kč. Ve dnech 10. 10. 2018 byla žalovanému od [právnická osoba] S.R.O. vyplacena půjčka 20 000 Kč. Dne 15. 10. 2018 byla žalovanému [právnická osoba] S.R.O. vyplacena částka 26 783 Kč. Žalovaný mj. dne 5. 10. 2018 uhradil na neznámý účet částku 30 028 Kč, dne 7. 10. 2018 splátku úvěru 2 378 Kč, dne 11. 10. 2018 uhradil na neznámý účet částku 6 500 Kč, dne 16. 10. 2018 splátku úvěru 1 966,76 Kč, dne 19. 10. 2018 splátku úvěru 1 966 Kč, dne 22. 10. 2018 nájemné 14 800 Kč, dne 22. 10. 2018 uhradil na neznámý účet částku 30 587 Kč, dne 23. 10. 2018 [právnická osoba] S.R.O. splátku úvěru 23 330 Kč. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl zaměstnavatele, v zaměstnání je od 1. 6. 2017, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 29 600 Kč, 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 54 600 Kč, družstevní byt, měsíčně splácí na jiné úvěry 4 300 Kč, 0 vyživovacích povinností. Z dopisu ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovaným, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 102 360,62 Kč do 27. 11. 2019. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl zaslán na adresu žalovaného ve smlouvě dne 14. 11. 2019. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 15 357,54 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice vycházela z žádosti žalovaného, že je zaměstnaný a že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ale soudu pracovní smlouvu ani výplatní pásky žalovaného nedoložila, nelze tedy objektivně zjistit, zda je pracovní smlouva skutečně uzavřena na dobu neurčitou či určitou, což je vzhledem k délce splácení úvěru po minimálně 96 měsíců dost zásadní skutečnost. Žalovaný uváděl, že jeho domácnost má vyšší příjmy (54 600 Kč) než on (29 600 Kč), přestože dle svého tvrzení má jediný příjem a nemá žádné vyživovací povinnosti, žalobkyně se však nijak nezajímala o zdůvodnění tohoto příjmového rozdílu, ani zda s ním někdo žije ve společné domácnosti. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen 2018 je přitom zcela zjevné, že žalovaný si vzhledem k vysokým výdajům musel brát další půjčky a že splácel jiné půjčky a hlavně že byl notorickým internetovým hráčem sázkařem, který měsíčně činí několik desítek sázek na ifortuna.cz a e-casino v řádech stovek až tisíců korun na každou transakci, i kvůli čemuž skončil na konci měsíce na účtu v záporném zůstatku - 11 736,16 Kč. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: [číslo], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavn