27 C 331/2022-29 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 6. 2022 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 34 555,78 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 10. 7. 2020 smlouvu o vydání platební karty [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno] – fyzické osoby. V rámci Sazebníku poplatků a FVOP se žalovaný seznámil s úrokovou sazbou, poplatkem za nedodržení data splatnosti ve výši 150 Kč v prvním a 450 Kč v každém dalším případě, poplatkem za výběr hotovosti ve výši 2% z částky + 59 Kč a zasláním výpisu poštou ve výši 49 Kč, stejně jako s úrokem za revolvingový úvěr a tzv. poplatkem z prodlení ve výši dle čl. 1 odst. 2 FVOP. Výše poplatků za platební služby, podmínky úvěru, poplatek z prodlení a poplatek za zaslání výpisu poštou je patrný taktéž ze samotné Žádosti žalovaného o vydání karty. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a dosud uhradil pouze 3 splátky. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 34 555,78 Kč, která se skládá z jistiny 31 350 Kč a ke dni 15. 2. 2022 kapitalizovaného příslušenství ve výši 3 205,78 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 12. 12. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti, sazebníku, VOP, kopie OP a ŘP, výpisu z účtu, výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisů [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizováno] – [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] – [číslo] a [číslo] a předžalobní výzvy včetně podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze žádost o vydání platební karty [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno] – fyzické osoby ze dne 18. 5. 2020 a dopisu ze dne 17. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný dne 10. 7. 2020 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr do limitu 350 000 Kč a kartu k jeho čerpání. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný předložil žalobkyni kopii svého občanského a řidičského průkazu, přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019 a výpis z účtu za měsíce březen až květen 2020. Z daňového přiznání bylo soudem zjištěno, že žalovaný uvedl čistý zisk za rok 2019 ve výši 207 662 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že obdržel od Finančního úřadu [obec] dne 22. 4. 2020 částku 25 000 a dne 15. 5. 2020 částku 19 500 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalovaný vybral dne 21. 7. 2020 částku 28 619 Kč, přičemž 619 Kč činí poplatek za výběr, a dne 29. 7. 2020 částku 1 589 Kč, přičemž 89 Kč činí poplatek za výběr. Žalovaný dle výpisu z účtu uhradil na úvěr dne 18. 9. 2020 částku 458 Kč, dne 27. 11. 2020 částku 653,55 Kč a dne 21. 1. 2021 částku 751,61 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 2. 12. 2021 má soud za prokázáno, že pr. zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu 32 832,05 Kč do 7 dnů. Z podacího lístku soud zjistil, že výzva byla odeslána na adresu žalovaného téhož dne. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy umožnila žalovanému vyčerpat 2 výběry celkem čistou částku 29 500 Kč, tedy 28 000 Kč + 1 500 Kč, když další žalobkyní počítané částky 619 Kč a 89 Kč u těchto výběru činí poplatky za výběry. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru řádně prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 12. 12. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Žalobkyně si sice vyžádala daňové přiznání žalovaného a výpis z jeho účtu žalovaného. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: xanon -240, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s od