27 C 346/2021-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 18 690 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 25. 4. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 540 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 309 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 19. 6. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 16. 7. 2019. Žalovaný uhradil pouze 5 150 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 19. 6. 2020 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 14 622,13 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 136,39 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 866,61 Kč a na poplatku za asistenční služby 387 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 1 107,17 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 583,33 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 16. 1. 2021. [právnická osoba] dále uzavřela se žalovaným dne 6. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 1 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 600 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 270 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 31. 12. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 16. 7. 2019. Žalovaný uhradil pouze 10 900 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 31. 12. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 4 122,22 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 0 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 1 177,78 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 834,14 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 436,27 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 16. 1. 2021. Pohledávky byly ke dni 15. 1. 2021 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek 2x, zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu a rozsudku na čl. 24-26 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 25. 4. 2019 mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 540 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 309 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 19. 6. 2020. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí sám v nájmu, má 0 děti, má příjem ze zaměstnaneckého poměru na dobu neurčitou od ledna 2012 ve výši 22 503 Kč. Nájem činí 5 100 Kč, osobní výdaje 3 500 Kč a platí měsíčně u věřitele splátky na další úvěr ve výši 1 200 Kč měsíčně a celkem na úvěry i u jiných společností 11 200 Kč měsíčně. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit nájemní smlouvu, SIPO a výplatní pásky. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 6. 11. 2018 mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 9 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 1 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 600 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 270 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 31. 12. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí sám v nájmu, má 0 děti, má příjem ze zaměstnaneckého poměru na dobu neurčitou od ledna 2012 ve výši 16 000 Kč. Nájem činí 4 800 Kč, osobní výdaje 3 000 Kč a platí na úvěry 0 Kč měsíčně a má další výdaje 3 500 Kč. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit nájemní smlouvu, SIPO, výpisy z účtu, pracovní smlouvu a výplatní pásky. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 15. 1. 2021 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 19 000 Kč (10 000 Kč + 9 000 Kč). Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že řádně zkoumala jak příjmovou, tak hlavně výdajovou stránku žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle zákaznické karty vyžádala doklady o pracovním poměru a bydlení žalovaného, ale ty nebyly soudu předloženy. Zcela tedy absentuje reálné doložení příjmů a výdajů žalovaného, zejm. doklad o jeho zaměstnaneckém poměru a délce jeho trvání, nájemní smlouva, výše nájemného a energie a dalších výdajů. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, dostatečně nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsud