27 C 360/2021-35 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 91 388 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 26. 3. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 20. 5. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 10. 6. 2019. Žalovaná uhradila pouze 2 798 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 20. 5. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 742,94 Kč a na souhrnném poplatku 7 376,06 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 4 073,31 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 302,33 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 19. 12. 2020. Dále společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 7. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 55 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 52 381 Kč, a to v hotovosti v 24 měsíčních splátkách po 4 475 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 7. 9. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 10. 6. 2019. Žalovaná uhradila pouze 32 112 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 7. 9. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 42 027,56 Kč a na souhrnném poplatku 33 241,44 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 15 844,39 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 5 125,03 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 19. 12. 2020. Pohledávky byly ke dni 18. 12. 2020 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu a 2x zákaznické karty. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 26. 3. 2018 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 273 Kč byla splatná 20. 5. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je„ vlastní“, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je v domácnosti, má příjem 10 137 Kč, na jiné dluhy u věřitele platí splátky 4 475 Kč a na dluhy u jiných věřitelů 900 Kč měsíčně a její odhadované měsíční výdaje činí 5 700 Kč. Při sepsání karty předložila rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Tyto doklady soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 7. 9. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 55 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 52 381 Kč, a to v hotovosti v 24 měsíčních splátkách po 4 475 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 4 456 Kč byla splatná 7. 9. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je„ vlastní“, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je v domácnosti, má příjem 10 300 Kč, na jiné dluhy u věřitele platí splátky 1 413 Kč a měsíčně a její odhadované měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Při sepsání karty předložila 3 výpisy z účtů za měsíce červen, červenec a srpen 2017 Tyto doklady soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 18. 12. 2020 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovanou z 2 smluv o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o zápůjčce předala žalované částky 10 000 Kč a 55 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že obě smlouvy o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smluv o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala doklady o dávkách, respů v případě starší smlouvy výpisy z účtu žalované jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala, zda žalovaný skutečně vlastní objekt či byt, v němž bydlí, jak tvrdila, nezkoumala náklady žalované na dítě, léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jejím prohlášením v zákaznické kartě, podrobněji nezkoumala, zda a kolik má žalovaná vyživovacích povinností, když se opět jen spokojila s prohlášením žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efek