27 C 379/2021-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 20 216 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 9. 4. 2020 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku s úrokem 9 816 Kč ve splátkách sjednaných ve smlouvě. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a dosud uhradil pouze 1 600 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zbytek úvěru ve výši 20 216 Kč. Pokud jde o prověření úvěryschopnosti žalovaného, žalobkyně vycházela z těchto informací a databázi: - kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ([webová adresa]) - kontrola předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při jejím sepisování, ve spisu jako příloha žaloby - kontrola RČ a OP dálkovým systémem společnosti [právnická osoba] [webová adresa]) - kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] [webová adresa]) a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta - kontrola aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku [webová adresa]) prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] [webová adresa]) - kontrola platební historie klienta u naší společnosti vč. historie veškerých záznamů o klientovi - vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, ve spisu také jako příloha žaloby - vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta a to na základě vědomostí a praxe z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 16. 2. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, evidenční karty a předžalobní upomínky včetně podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne písemně uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 2 376 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 840 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč počínaje dnem 16. 4. 2020 Poslední splátka byla splatná 3. 6. 2021. Žalovaný ve smlouvě potvrdil, že převzal od žalobkyně v hotovosti částku 12 000 Kč. Z evidenční karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije sám, nevlastní auto, vlastní byt, uvedl jméno zaměstnavatele, má pracovní poměr na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem činí 20 582 Kč, výdaje na bydlení činí 4 670 Kč a životní minimum na ověření činí 3 910 Kč, jiné výdaje nemá, ani vyživovací povinnosti, ani splátky jiných úvěrů. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného ani v databázích, ani vyžádáním si podkladů od žalované. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě písemně uzavřené smlouvy předala žalovanému v hotovosti částku 12 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. I v případě, že by doložila zkoumání úvěryschopnosti v rozsahu jí tvrzeném, by však byl tento rozsah v světle současné judikatury zcela nedostatečný, viz níže. K jednání nařízenému na den 16. 2. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Žalobkyně nijak nedoložila, že by si od žalovaného nechala předložit příslušné dokumenty dokazující jeho příjmovou a výdajovou stránku, nepředložila žádnou pracovní smlouvu, výplatní pásky či výpisy z účtu žalovaného, nájemní smlouvu či doklad o placení nájemného a služeb s bydlením spojených. Soud proto dopěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nero