27 C 383/2021-42 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 26 574 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 15. 9. 2020 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr ničeho neuhradil. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 26 574 Kč sestávající z: - neuhrazené jistiny ve výši 18 000 Kč, - poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 594 Kč - poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč - poplatků za SMS servis v celkové výši 245 Kč - úroků v celkové výši 3 528 Kč - účelně vynaložených nákladů v celkové výši 560 Kč - smluvních pokut v celkové výši 3152 Kč - nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč, - smluvních pokut účtovaných ve výši 500 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 16. 2. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, výzev, zesplatnění úvěru včetně podacího archu, předsmluvních informací, výpisu z bankovního účtu, výpisu proplacení smlouvy, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků, předžalobní výzvy včetně podacího archu, kopie OP a listin na čl. 24-33 a [číslo] spisu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 18 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu úroky a poplatkem za poskytnutí úvěru 594 Kč v 24 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře ve smlouvě. Celkem tak byl povinen vrátit částku 24 768 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný si rovněž sjednal služby Poplatek za doplňkovou službu Bezpečná splátka za 99 Kč měsíčně a Poplatek za doplňkovou službu SMS servis za 49 Kč měsíčně. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný sdělil výši příjmu 32 000 Kč, další příjmy domácnosti 6 000 Kč a výdajů domácnosti 5 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnosti. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalovanému byla pod [variabilní symbol] uvedeným v úvěrové smlouvě dne 15. 9. 2020 zaslána částka 18 000 Kč. Výzvou ze dne 1. 2. 2021 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru ve výši 24 292 Kč do 14 dnů. Výzvou ze dne 18. 6. 2021 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru ve výši 26 574 Kč do 30 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 21. 6. 2021. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud na úvěr neuhradil žádnou částku Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 18 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné doklady o příjmech a výdajích žalované a vycházela pouze z jeho tvrzení a statistických údajů ohledně životního minima na osobu. Žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný sdělil výši příjmu 32 000 Kč a výdajů 5 000 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 16. 2. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v