27 C 387/2021-38 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 16. 8. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 10. 10. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 16. 8. 2019. Žalovaný uhradil pouze 20 300 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 10. 10. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 5 600 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 0 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 1 600 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 1 387,87 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 720,22 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 16. 1. 2021. Pohledávka byla ke dni 15. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, karty zákazníka, dohody o změně pracovní smlouvy, tří výplatních pásek, OP a rozsudku na čl. 23-25 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 8. 2018 mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 10. 10. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný dle svého tvrzení žije s rodiči, žije v domácnosti s jiným rodinným příslušníkem, má pracovní poměr na dobu určitou, má jinou půjčku u Express Cash s měsíční splátkou 2 000 Kč, jeho čistý příjem činí 16 000 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč a osobní výdaje 3 500 Kč. Předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2017 soud zjistil, že se původní pracovní smlouva se žalovaným uzavřená dne 1. 2. 2017 mění tak, že se pracovní poměr sjednává na dobu určitou do 21. 12. 2018. Ve smlouvě není uvedena výše mzdy. Z výplatní pásky za duben 2018 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 16 617 Kč. Z výplatní pásky za květen 2018 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 16 665 Kč. Z výplatní pásky za červen 2018 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 15 212 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil na dluh 20 300 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 15. 1. 2021 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásku žalovaného, z předložené pracovní smlouvy však vyplývá, že žalovaný má pracovní poměr pouze na dobu určitou, a tento že skončí cca 4 měsíce po uzavření úvěrové smlouvy a tedy cca 10 měsíců před skončením splátkového kalendáře. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně skutečné náklady na bydlení žalovaného, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nevyžádala si např. potvrzení od rodičů žalovaného, že s nimi skutečně bydlí, a zda a v jaké výši přispívá na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala dostatečně podrobně, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se zde spokojila pouze s prohlášením žalovaného, a rovněž blížeji nezkoumala, zda a kolik má žalovaný vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají