27 C 396/2021-37 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2018 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 1 854,32 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 25. 4. 2017 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu spolu s poplatkem 354,32 Kč do 23. 4. 2017. Jelikož je žalovaný v prodlení, vznikla mu i povinnost zaplatit smluvní pokutu 500 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 16. 3. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, potvrzení o poskytnutí úvěru, souhlasu, upomínky, smlouvy o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy včetně podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 25. 4. 2017 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit do 28 dnů od poskytnutí jistiny částku 1 354,32 Kč. Strany se v čl. VIII. bod 1 písm. d) dohodly, že ocitne-li se Úvěrovaný v prodlení s úhradou dlužné splátky, má Úvěrující vůči Úvěrovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, kdy uplatněná smluvní pokuta však nesmí přesáhnout shora uvedený limit 0,1 % z částky, ohledně níž je Úvěrovaný v prodlení. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut splatných do okamžiku, kdy se Úvěr stane v důsledku prodlení Úvěrovaného splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl Úvěrovaný v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatní ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou Úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných pokut, které náleží Úvěrujícímu, nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové částky Úvěru. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě dne 25. 4. 2017 částku 1 000 Kč, a to pod [variabilní symbol] tvořeným rodným číslem žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 20. 6. 2018 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost [právnická osoba] jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 2. 7. 2018 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet dne 25. 4. 2017 částku 1 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o revolvingovém úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně prověřovala u žalovaného negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů a výdajů, dále byla provedena lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Prověření úvěryschopnosti jen tímto způsobem je však naprosto nedostatečné. Zcela absentuje doložení skutečných příjmů a výdajů žalovaného, jeho pracovní smlouva, z níž by bylo patrné, zda je zaměstnán na dobu určitou či neurčitou, nebyly doloženy žádné výplatní pásky či jiné doklady, z nichž by byla patrná výše jeho příjmů nájemní smlouva, rovněž věřitel nijak nezabýval výdaji žalovaného, např. výší nájemného a výší placených energií, splátkami případných dalších dluhů či jeho vyživovacími povinnostmi apod. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na nar