27 C 409/2021-35 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 7 250 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 12. 12. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaný neuhradil jistinu ve výši 6 000 Kč, úrok ve výši 2 074 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 1 250 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. V podání doručeném soudu dne 17. 12. 2021 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět s odůvodněním, že žalovaný v rámci smlouvy o revolvingovém úvěru naposledy čerpal částku 6 000 Kč dne 12. 12. 2018. Žalovaný neuhradil žádnou částku. Z opatrnosti žalobkyně v důsledku nedostatku podkladů týkajících se posouzení úvěruschopnosti a tedy možného neprokázání platnosti úvěrové smlouvy mění žalobu tak, že požaduje pouze částku ve výši 6 000 Kč jakožto zapůjčenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení od 26. 7. 2018 do zaplacení a dále nepožaduje žádné smluvené příslušenství ani úrok z úvěru ve výši 2 074 Kč, ani poplatek ve výši 1 250 Kč, a částku 6 000 Kč požaduje jako plnění poskytnuté bez právního důvodu. Na základě výše uvedeného bere žalobkyně žalobu zpět co do částky 2 074 Kč a co do částky 1 250 Kč a navrhuje, aby v této části bylo řízení zastaveno a aby soud přiznal žalobkyni částku 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 4. 2019 do zaplacení a na nákladech řízení částku 1 489 Kč. Soud proto v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení v I. výroku rozsudku zastavil, a to bez souhlasu žalovaného, když žaloba byla zčásti vzata zpět ještě předtím, než bylo jednáno ve věci samé. Ve zbylé části pak soud žalobu projednal. 4. K jednání nařízenému na den 16. 3. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 5. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, loan application, potvrzení o provedení plateb, pravidelných měsíčních výpisů, 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, předžalobní výzvy včetně podacího archu a OP. 6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 7. Ze smlouvy o revovingovém úvěru ze dne 12. 12. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do limitu 35 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě dne 12. 12. 2018 částku 6 000 Kč, a to pod [variabilní symbol]. Z výpisu z účtu zaslanému žalovanému soud zjistil, že věřitel stanovil splatnost mj. i jistiny na 12. 4. 2019. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 18. 12. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost [právnická osoba] jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka uvedená na stránce č. 210 na řádku 8909 byla postoupena na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 20. 12. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni jako postupníka. Z přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka uvedená na stránce č. 48 na řádku 2228 byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet dne 12. 12. 2018 částku 6 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o revolvingovém úvěru jakkoliv prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vzt