27 C 84/2022-37 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 2. 2022 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 10 927 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným elektronicky dne 18. 12. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 2020, na základě níž poskytla žalovanému částku 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit spolu s poskytnutou částkou i úrok a poplatek v celkové výši 1 085 Kč, a to do 18. 1. 2021. Žalovaný však dluh neuhradil. Podle čl. 4 .4.3 Smlouvy o úvěru vznikl žalobci v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 7 000 Kč od 19. 1. 2021 do 28. 2. 2022 v celkové výši 2 842 Kč Ani tuto částku žalovaný dosud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 20. 9. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z účtu žalovaného (2x), výpisu z účtu žalobkyně, OP, výpisu EÚCB, předžalobní výzvy, emailové zprávy a zprávy na čl. 18 spisu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 2020 bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 18. 12. 2020 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, a to bezhotovostně na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 1 085 Kč do 18. 1. 2021. Žalovaný podepsal smlouvu elektronicky prostřednictvím SMS kódu. Žalovaný zaslal žalobkyni kopii občanského průkazu a fotografii, na níž je zachycen i s občanským průkazem, a 2 výpisy z účtu. Z výpisu z účtu žalovaného za září 2020 soud zjistil, že je zde ke dni 10. 9. 2020 uveden příjem od [právnická osoba] ve výši 37 588 Kč. Dne 16. 9. 2020 žalovaný provedl jednorázovou platbu p. [jméno] [příjmení] ve výši 13 168 Kč a dne 22. 10. 2020 vybral částku 18 000 Kč. Počáteční zůstatek v tomto měsíci na účtu činil 0 Kč, konečný 200 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za říjen 2020 soud zjistil, že je zde ke dni 12. 10. 2020 uveden příjem od [právnická osoba] ve výši 36 880 Kč. Dne 14. 9. 2020 žalovaný vybral částku 37 300 Kč. Počáteční zůstatek v tomto měsíci na účtu činil 200 Kč, konečný 7 312 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že tato zaslala dne 18. 12. 2020 na účet [číslo] který je uveden i v úvěrové smlouvě jako účet žalovaného, pod [variabilní symbol] částku 7 000 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 7 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala občanský průkaz a 2 výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrný jeho příjem, avšak z výpisu z účtu nelze samozřejmě zjistit, zda je u [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. řádně zaměstnán a zda je případná pracovní smlouva s ním uzavřena na dobu neurčitou či určitou. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, přičemž jen ze samotných výpisů z účtu lze vidět, že žalovaný minimálně v jednom případě zasílal za neznámým účelem částku 13 168 Kč, aniž by žalobkyně zkoumala, o jaký výdaj jde, a že také krátce po výplatě vybíral z účtu většinu došlých peněz jednorázově a končil kalendářní měsíc s nízkým zůstatkem na účtu. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně infor