27 C 95/2022-74 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2020 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 047,66 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 23. 4. 2018 Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se Banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši Minimální splátky. Minimální měsíční splátka byla stanovena jako 5 % čerpaného úvěru, přičemž výše splátky byla žalovanému vždy oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, proto byl úvěr bankou dopisem ze dne 30. 6. 2019 prohlášen za splatný. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 9 204,66 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 1 178,16 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 4 843 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25. 2. 2020 ve výši 596,16 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 9 204,66 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 22,68 % p.a. z částky 9 204,66 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. Pohledávka byla dne 18. 2. 2020 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o revolvingovém úvěru, výpisu z úvěrového účtu, podmínkami, úrokového lístku, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný, sazebníku, předžalobní výzvy včetně podacího archu, žádosti, vyjádření k procesu posouzení úvěryschopnosti a potvrzení o výši příjmů žalovaného. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 4. 2018 mezi společností [právnická osoba] jako bankou a žalovaným jako klientem. Žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s limitem 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky splácet spolu s úrokem a poplatky v sjednaných splátkách a nepřekročit stanovený limit. Z potvrzení o výši příjmů z 14. 2. 2018 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného [právnická osoba] uvedla, že za posledních 5 měsíců činil celkem příjem žalovaného 89 275 Kč a že žalovaný má u ní zaměstnanecký poměr na dobu určitou. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěru vyčerpal částku 10 400 Kč a uhradil částku 3 449,77 Kč. Z dopisu ze dne 30. 6. 2019 soud zjistil, že banka z důvodu prodlení žalovaného s jeho splácením prohlásila předmětný úvěr za splatný, a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 18. 2. 2020 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i předmětná pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru vyčerpal u její předchůdkyně částku v celkové výši 10 400 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o revolvingovém úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice potvrzení o výši příjmů, což je však jediný doklad předložený žalobkyní a vztahující se k příjmové a výdajové stránce žalovaného. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu,