24 C 159/2023-25 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 2.5.2023 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 40 837,69 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 453,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 260,90 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 439,36 Kč od 20.10.2022 do zaplacení ve výši 11,75 % a úrok 15 % ročně z částky 15 511,59 Kč od 20.10.2022 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne 21.12.2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Peníze žalovaný v den uzavření smlouvy v hotovosti převzal. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 46 480 Kč formou 14 měsíčních splátek po 3 320 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.11.2022 byla s účinností od 25.11.2022 pohledávka se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, postoupena na žalobce. 2. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou dne 21.12.2020 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce - [právnická osoba], [IČO], poskytl žalovanému částku ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 46 480 Kč v 14 měsíčních plátkách po 3 320 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalobcem dne 21.11.2022, včetně přílohy č. 1, str. 22, poř. [číslo] bylo prokázáno, že na žalobce byla postoupena pohledávka za žalovaným z výše uvedeného úvěru. Výzva k plnění ze dne 28.3.2023 byla žalovanému odeslána dne 29.3.2023. Z žalobcem poskytnutých tvrzení vyplynulo, že žalovaný uhradil předchůdci žalobce částku ve výši 18 600 Kč. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném do 28.5.2022) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 8. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1.1.2011 do 24.2.2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1.12.2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.). 10. Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce (předchůdce žalobce) ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr, a proto soud vyhodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 21.12.2020 v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vzniklo žalobci právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobě co do žalovaným nevrácené jistiny ve výši 6 400 Kč (25 000 Kč – 18 600 Kč) vyhověl. Tvrzení o možnostech vrátit poskytnutou jistinu žalovaný neposkytl, a proto soud dovodil, že žalovaný byl povinen vrátit dosud nevrácenou část poskytnuté jistiny bez zbytečného odkladu poté, co byl požádán o plnění doručením žaloby dne 28.7.2023, a to za situace, že nebyla žalobcem prokázána dřívější výzva k vrácení dlužné částky, doručená do dispozice žalovaného. Žalovaný byl ve smyslu § 1958 občanského zákoníku povinen dlužnou částku vrátit prvního dne poté, kdy byl o plnění požádán, následujícího dne po splatnosti, tedy dnem 25.8.2021, se žalovaný dostal do prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to s přihlédnutím k § 153 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého soud nemůže překročit návrhy účastníků. Repo sazba pro druhé pololetí r. 2022 byla stanovena ve výši 7 %, úrok z prodlení činil 15 % ročně, tedy převyšoval žalobcův požadavek. Soud proto úrok z prodlení přiznal v požadované výši 11,75 % ročně. 12. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl p