24 C 37/2023-25 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 31.1.2023 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 24 388 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 388 Kč ve výši 8,5% ročně od 25.4.2018 do zaplacení, dále částku ve výši 9 002 Kč a úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 19 893,17 Kč od 25.4.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 78 696 Kč. Žalobce tvrdil, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal dne 6.11.2017. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 20 000 Kč (dále jen„ úvěr“). K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 7.11.2017. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 83,83 % ročně splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši 1 093 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2017, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z nich bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázi SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobci uhrazena dne 15.12.2017 částka ve výši 1 093 Kč a dne 15.1.2018 částka ve výši 1 093 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek žalobce úvěr zesplatnil a domáhal se úhrady nové jistiny úvěru ve výši 22 990,15 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině ve výši 19 893,17 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 096,98 Kč) s příslušenstvím, dále smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 25.4.2018 do data vyhotovení žaloby ve výši 9 002 Kč, a úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19 893,17 Kč od 25.4.2018 do zaplacení s tím, že tento úrok požadoval v nominální roční úrokové sazbě 62,46 %. 2. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne 6.11.2017, akceptovaným žalobcem dne 7.11.2017, bylo prokázáno, že žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl žalovaný žalobci splatit v 60 měsíčních splátkách po 1 093 Kč se splatností vždy ke každému 17. dni kalendářního měsíce. Mezi účastníky byla dohodnuta zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru ve výši 83,83 % ročně. Celkem měl žalovaný žalobci uhradit částku ve výši 65 580 Kč. Listinou označenou jako Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 8.11.2017 žalobce sdělil žalovanému, že úvěr byl schválen a zároveň k oznámení přiložil splátkový kalendář. Dokladem o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že dne 7.11.2017 byla připsána na vrub účtu žalovaného částka ve výši 20 000 Kč. Výzvou ze dne 20.3.2018 a výzvou ze dne 17.4.2018 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Z oznámení ze dne 23.4.2018 bylo zjištěno, že žalobce zesplatnil dlužnou částku a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů od data odeslání oznámení. K výzvám žalobce nepředložil doklady o jejich odeslání žalovanému. Z listiny označené Hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný pobírá čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč. Ve výdajích je uvedena částka životního minima ve výši 3 410 Kč, splátky 516 Kč, dále za bydlení částka ve výši 2 500 Kč a na ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) je uvedena částka ve výši 500 Kč Celkem jsou výdaje uvedeny v částce 6 926 Kč. Z listiny bylo dále zjištěno, že žalovaný je zaměstnán od 1.4.2013, je rozvedený a bydlí sám v pronájmu. Z pracovní smlouvy ze dne 17.12.2012 a dodatku ze dne 24.4.2014 bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru jako slévárenský dělník na dobu neurčitou, a to u zaměstnavatele [právnická osoba] Z v výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalobce obdržel od zaměstnavatele dne 12.9.2017 mzdu ve výši 28 971 Kč a dne 11.10.2017 mzdu ve výši 24 224 Kč. Z výpisu záznamu z registru SOLUS nebyly zjištěny žádné záznamy. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že u žalovaného je uvedeno skóre 428, což dle přiložené legendy znamená zařazení do III. kategorie – menší riziko. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobci celkem částku ve výši 2 186 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 11.1.2023, odeslanou téhož dne, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání výzvy. 4. Listinami bylo prokázáno, že žalobce poskytl dne 7.11.2017 na základě smlouvy o úvěru [číslo] žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, splatný v 17 měsíčních splátkách po 1 093 Kč. Žalovaný žalobci uhradil celkem částku 2 186 Kč. Příjmy žalovaného činily cca 26 500 Kč měsíčně, výdaje byly žalobcem stanoveny na částku 6 926 Kč. 5. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného od 1.1.2011 do 24.2.2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1.12.2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i