27 C 110/2023-49 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 5. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 108 810,30 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 23. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru od Buřinky a o stavebním spoření s účtem č. [bankovní účet], na základě níž poskytla žalovanému dne 30. 8. 2019 překlenovací úvěr ve výši 120 000 Kč. Před uzavřením Smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného a hlavního dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací poskytnutých v žádosti o poskytnutí úvěru a rovněž z transakčních pohybů na osobním účtech žalovaného a hlavního dlužníka. Žalobkyně v tomto směru porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalovaného a hlavního dlužníka s jejich měsíčními náklady na živobytí a výši úvěrové splátky. Dále žalobkyně při schvalování úvěru v rámci interního systému žalobkyně zohlednila všechny interní i externí závazky žalovaného a hlavního dlužníka a prověřila veřejné registry a rejstříky, kdy byl prověřen insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, evidence dlužníků SOLUS, nebankovní registr klientských informací CBCB. Z žádného z těchto registrů nevyplývaly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly to, aby žalobkyně úvěr neposkytla, stejně tak nevyplývalo, že by žalovaný nebo hlavní dlužník měli více dluhů, které nejsou schopni splácet, či že jejich platební morálka neodpovídá požadavkům žalobkyně. Schopnost žadatele o spotřebitelský úvěr posuzuje žalobkyně v každém případně individuálně a vynakládá aktivní činnost za účelem zjištění, zda dosavadní, ale i předpokládané majetkové a osobní poměry žadatele odpovídají tomu, aby při vynaložení této odborné péče žalobkyně úvěr žadateli poskytla. Ze zjištěného žalobkyně dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaného a hlavního dlužníka úvěr splatit, a proto byla žádost o poskytnutí úvěru schválena. Žalovaný a hlavní dlužník p. [jméno] [příjmení] se dle čl. 8 Smlouvy zavázali hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 969 Kč, vždy nejpozději do 25. dne daného kalendářního měsíce. Dne 5. 8. 2022 bylo vůči hlavnímu dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení, proto žalobkyně ke dni 8. 8. 2022 prohlásila úvěr za splatný. Specifikace dlužné částky ve výši 119 855,72 Kč ke dni předání pohledávky k soudnímu vymáhání, tj. ke dni 27. 4. 2023: jistina ve výši 108 810,3 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ke dni 27. 4. 2023 ve výši 11 045,42 Kč. 2. Protože se soudu nepodařilo zjistil současný pobyt žalovaného bez trvalého pobytu na území ČR, ustanovil mu v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 o.s.ř. opatrovníka z řad advokátů. Opatrovník žalovaného navrhnul žalobu v plném rozsahu zamítnout, neboť má za to, že žalobkyně nikdy neměla připustit, aby žalovaný vystupoval ve smlouvě o úvěru od Buřinky a o stavebním spoření jako spoludlužník, neboť v době, kdy předmětná smlouva byla uzavírána, dlužil nemalé finanční prostředky i jiným poskytovatelům obdobných finančních transakcí. Žalobkyně tudíž nedostatečným způsobem prověřila platební schopnost spoludlužníka – žalovaného. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, ceníku, podmínek platebního styku, všeobecných podmínek, zesplatňujícího dopisu, výpisu z účtu, předžalobní upomínky včetně podacího archu, žádosti žalovaného, vyhodnocení žádosti a výpisu z úvěrového účtu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru od Buřinky a o stavebním spoření s účtem č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 8. 2019 mezi žalobkyní jako bankou a [jméno] [příjmení] jako dlužníkem a žalovaným jako spoludlužníkem. Dlužníkům byl poskytnut překlenovací úvěr ve výši 120 000 Kč zaslaný na sjednaný účet. Dlužníci se zavázali splácet úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 969 Kč, vždy nejpozději do 25. dne daného kalendářního měsíce. Z dopisů ze dne 9. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyně sdělila oběma dlužníkům, že z důvodu zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka [jméno] [příjmení] ke dni 05.08.2022 žalobkyně využila svého práva dle ust. odst. 1 písm. e) čl. XI. Úvěrových podmínek [právnická osoba], a přistoupila k zesplatnění pohledávky z titulu úvěrové smlouvy č. [bankovní účet]. Celkové výše pohledávky bude k datu 8. 8. 2022 činit celkem 111 855 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o překlenovacím úvěru poskytla žalovanému a hlavnímu dlužníkovi částku 120 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když prověření žalovaného pouze v žalobkyní uváděných dostupných databázích nepostačuje. Žalobkyně neprokázala, že by zkoumala příjmovou stránku žalovaného, když ani k tomuto nepředložila žádné důkazy, např. pracovní smlouvu, výplatní pásky apod. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by zkoumala výdajovou stránku žalovaného (náklady na bydlení, energie apod.), když ani k tomuto nepředložila žádné důkazy, pouze tvrdila, že jej prověřila v dostupných registrech. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoud