27 C 176/2023-35 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 42 857,48 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 17. 10. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 14 661 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 317 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 4. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 1. 2. 2021. Žalovaná uhradila pouze 4 850 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 16. 4. 2022 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 705,16 Kč a na souhrnném poplatku 9 037,68 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 1 357,03 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 344,58 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 15. 12. 2022. Dále společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 28. 9. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 20 071 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 28. 3. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 1. 2. 2021. Žalovaná uhradila pouze 7 700 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 28. 3. 2022 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 13 156,98 Kč a na souhrnném poplatku 11 957,66 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 2 269,28 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 032,21 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 15. 12. 2022. Pohledávka byla ke dni 14. 12. 2022 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. Z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, smluvních podmínek, zákaznické karty, přehledu plateb, smlouvy o úvěru, smluvních podmínek, zákaznické karty, přehledu plateb, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rozsudku na čl. 24-26 spisu a oznámení na čl. 21-23. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 10. 2020 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 14 661 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 317 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 4. 2022. Z karty zákazníka ze dne 17. 10. 2020 soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že žije s rodiči, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je na mateřské dovolené, má příjem 10 000 Kč, ostatní její příjmy činí 500 Kč, příjem domácnosti činí 33 500 Kč a na jiné dluhy platí splátky 1 980 Kč měsíčně a další výdaje činí 4 350 Kč. Při sepsání karty předložila složenky a přiznání dávky. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 16. 4. 2020 soud zjistil, že žalované bylo přiznáno jednorázové porodné ve výši 13 000 Kč, rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč a přídavek na dítě ve výši 500 Kč. Ta částku 10 500 Kč je vystaven i ústřižek poštovní poukázky od Úřadu práce z 14. 10. 2020. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 9. 2020 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 20 071 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 28. 3. 2022. Z karty zákazníka ze dne 28. 9. 2020 soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že žije s rodiči, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je na mateřské dovolené, má příjem 10 000 Kč, ostatní její příjmy činí 500 Kč, příjem domácnosti činí 33 500 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a další výdaje činí 4 255 Kč. Při sepsání karty předložila složenky a přiznání dávky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 14. 12. 2022 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalované částku 10 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání obou smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala doklady o příjmech žalované, ale nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, popř. si nenechala předložit např. prohlášení rodičů, že žalovaná u nich skutečně bydlí a zda se nějak podílí na nákladech spojených s bydlením, nezkoumala další náklady žalované, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jejím prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 1 980 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vypl