27 C 206/2023-67 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 64 446,75 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) uzavřela se žalovanou dne 30. 12. 2021 Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě banka poskytla žalované zápůjčku ve výši 50 000 Kč. Žalovaná byla dle Smlouvy povinna splácet poskytnutou zápůjčku v 68 pravidelných měsíčních splátkách po 1 251 Kč. První splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém Banka zápůjčku žalované poskytla, konkrétně pak byla splatná dne 25. 1. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr ke dni 30. 6. 2022 zesplatnila. Žalovaná uhradila pouze 2 502 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 49 007,09 Kč, poplatků ve výši 6 924,88 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 2 977,71 Kč splatného ke dni 30. 6. 2022 a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 72,62 Kč splatného ke dni 30. 6. 2022. Dále předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) uzavřela se žalovanou dne 8. 10. 2021 Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě banka poskytla žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaná byla dle Smlouvy povinna splácet poskytnutou zápůjčku v 12 pravidelných měsíčních splátkách po 980 Kč. První splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém Banka zápůjčku žalované poskytla, konkrétně pak byla splatná dne 8. 11. 2021. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr ke dni 30. 6. 2022 zesplatnila. Žalovaná uhradila pouze 3 940,63 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 7 085,14 Kč, poplatků ve výši 1 429,64 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 563,64 Kč splatného ke dni 30. 6. 2022 a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 182,40 Kč splatného ke dni 30. 6. 2022. Pohledávky byly ke dni 1. 3. 2023 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek, sazebníku, výpisu, výzvy, smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek, sazebníku, výpisu, výzvy, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení úplaty, předžalobní výzvy včetně podacího archu, listin na čl. 40-43, žádosti na čl. 44, protokolu na čl. 45-46, listin na čl. 47-48, protokolu na čl. 49-50. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 12. 2021 mezi [právnická osoba] a žalovanou. Žalované byl poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet jistinu spolu s 17,9% úroky p.a., poplatky a pojištěním v 68 pravidelných měsíčních splátkách po 1 251 Kč vždy k 25. dni v měsíci počínaje dnem 25. 1. 2022. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že částka 50 000 Kč jí byla bankou zaslána na účet dne 30. 12. 2021. Ze smlouvy o půjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 8. 10. 2021 mezi [právnická osoba] a žalovanou. Žalované byl poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet jistinu spolu s 27,9% úroky p.a., poplatky a pojištěním v 12 pravidelných měsíčních splátkách po 980 Kč vždy k 8. dni v měsíci počínaje dnem 8. 11. 2021. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že částka 10 000 Kč jí byla bankou zaslána na účet dne 8. 10. 2021. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že žalované přišla na účet od [právnická osoba] s.r.o. dne 20. 7. 2022 částka 12 327 Kč. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že žalované přišla na účet od [právnická osoba] s.r.o. dne 9. 9. 2021 částka 3 000 Kč, dne 19. 10. 2021 částka 19 666 Kč a dne 19. 11. 2021 částka 19 615 Kč. Banka pro prodlení žalované oba úvěry dopisem zesplatnila ke dni 30. 6. 2022. Dopis byl dle podacího archu odeslán na adresu žalované dne 1. 7. 2022. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 2. 2023 s účinky ke dni 1. 3. 2023 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě dvou uzavřených smlouvy o úvěru poskytla žalované částky 50 000 Kč a 10 000 kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že obě smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soudu nebyly kromě výpisů z účtu předloženy žádné doklady vztahující se k prověřování úvěryschopnosti žalované, tedy jejích příjmů (např. pracovní smlouva, výplatní pásky) a výdajů (výdaje na bydlení a energie). Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti těchto právních jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlou