27 C 216/2023-26 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2023 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 52 083,54 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] uzavřela se žalovanou dne 26. 3. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] s limitem 50 000 Kč. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela. Dle informací poskytnutých Právním předchůdcem žalobkyně se žalovaná zavázala úvěr vč. sjednaného pojištění splácet bankovním převodem formou pravidelných měsíčních splátek s uvedením variabilního symbolu [číslo], se splatností 1. splátky ke dni 17. 5. 2022 a každé další splátky vždy do stejně číselně označeného dne následujícího měsíce. Doporučená měsíční splátka úvěru byla s ohledem k výši čerpaných finančních prostředků stanovena ve výši 3 000 Kč. Minimální stanovená měsíční splátka pak měla představovat 5% z čerpané výše úvěru, minimálně pak částku 500 Kč. Celková žalovanou vyčerpaná částka finančních prostředků je dle informací poskytnutých Právním předchůdcem žalobkyně ve výši 50 721,04 Kč. Žalovaná porušila svoji povinnost, tj. pravidelně a včas hradit měsíční splátky vyčerpané výše úvěru vč. případného poplatku za sjednané pojištění. Žalovaná Právnímu předchůdci žalobkyně uhradila částku v celkové výši 0 Kč. Právní předchůdce žalobkyně využil svého smluvního oprávnění a úvěr na základě Odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] prohlásil ke dni 30. 11. 2022 za splatný. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 58 027,77 Kč a skládala se z: nesplacené jistiny ve výši 50 721,04 Kč, nesplaceného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 4 867,78 Kč, který byl vypočítán z nesplacené jistiny úvěru ve výši 50 721,04 Kč v sazbě 26,28 % ročně, kdy postoupená výše smluvního úroku byla vypočítána za období od 20.6.2022 do 1.11.2022, tj. do data, ke kterému byl vytvořen seznam postupovaných pohledávek ke Smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2022, nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 1 238,45 Kč, z nesplacené smluvní pokuty ve výši 600,50 Kč. K odůvodnění a výpočtu smluvní pokuty vizte text nároku č. 2, z nesplacených poplatků za odeslání písemných upomínek žalované ve výši 600 Kč. Žalobkyně doplňuje, že poplatky za odeslání písemných upomínek jsou sjednány ve Smlouvě, resp. v Žádosti, a to v čl. V, popř. čl. VI, popř. čl. VII odst. 8 Žádosti, tabulku nazvanou„ Přehled finančních důsledků nesplácení úvěru“. Poplatky byly sjednány ve výši 600 Kč za odeslanou upomínku v případě vymáhání již zesplatněného závazku a ve výši 100 Kč v případě vymáhání již splatné měsíční splátky. Žalobkyně rovněž požaduje úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky, a to ve výši 762 Kč. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému na den 30. 11. 2023 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti žalované, akceptace, platební historie, formuláře, rámcové smlouvy, odstoupení od smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu, potvrzení o provedení úplaty, dopisu s návrhem, výpisů úkonů a předžalobní výzvy včetně podacího archu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 26. 3. 2022 soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno], [název] [ulice] 1, [číslo] Paříž, Francie, jako poskytovatel úvěru a věřitel a žalovaná jako klient digitálně uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že bydlí s druhem u rodičů/dětí, je zaměstnána v mateřské škole [obec], její příjem činí 9 500 Kč, příjem domácnosti 20 500 Kč a výdaje 3 000 Kč. Žalovaná nemá žádné jiné finanční závazky. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prověřování úvěryschopnosti žalované. Z platební historie soud zjistil, že žalovaná vyčerpala ve dne 28. 3. 2022 až 29. 4. 2023 celkem částku 49 309,92 Kč (36 102 Kč, 1 777 Kč, 35 Kč, 395 Kč, 146,15 Kč, 5 000 Kč, 500 Kč, 5 305 Kč a 49,77 Kč). Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaná dosud uhradila na dluh částku 0 Kč. Dopisem ze dne 25. 10. 2022 má soud za prokázáno, že tímto dopisem věřitel odstoupil od smlouvy pro prodlení žalované se splácením a vyzval ji k úhradě dluhu 58 028 Kč do 30. 11. 2022. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 12. 12. 2022 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z přílohy soud zjistil, že na žalobkyni byla postoupena i pohledávka za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo dne 26. 3. 2022 k uzavření elektronické smlouvy o revolvingovém úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník) se sjednaným limitem 50 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané částky spolu s úroky dle splátek sjednaných ve smlouvě. Tuto povinnost žalovaná nesplnila a netvrdila ani neprokázala, že by ke dni rozhodnutí soudu uhradila na dluh nějakou částku. Soud však smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že původní věřitel dostatečně prověřil úvěryschopnost žalované, když k tomuto nepředložila žádné důkazy. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku jak příjmů, tak výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost