27 C 259/2022-42 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2022 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 3 36 780,67 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 15. 6. 2018 smlouvu o kontokorentu [číslo]. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, proto byl úvěr dopisem ze dne 13. 5. 2019 zesplatněn. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplatit částku 36 780,67 Kč (jistina ve výši 15 000 Kč, smluvní pokuta ve výši 7 500 Kč, poplatek za upomínku ve výši 499 Kč, úrok z prodlení ve výši 4 503,70 Kč a ve výši 85,81 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 9 192,16 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 7 500 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 503,70 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 85,81 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, úrok 19,9 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení ve výši 9,75 %, zákonný úrok z prodlení z částky 9 192,16 KČ od 7. 7. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, zákonný úrok z prodlení z částky 499 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % a zákonný úrok z prodlení z částky 7 500 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %. 2. V podání doručeném soudu dne 31. 8. 2022 vzala žalobkyně žalobu zčásti v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení zpět s odůvodněním, že při přípravě podání ze dne 31. 8. 2022 zjistila, že v důsledku administrativního omylu při vyplnění žalobního formuláře požadovala v rozporu s textem žaloby v žalobním petitu omylem dvojmo položky označené jako„ kapitalizované“ nároky, pročež s ohledem na výše uvedené bere žalobkyně žalobu částečně zpět. Soud proto řízení usnesením ze dne 8. 9. 2022 co kapitalizovaného úroku ve výši 9 192,16 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 7 500 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 503,70 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022 a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 85,81 Kč od 8. 6. 2019 do 7. 7. 2022 zastavil. 3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o kontokorentu, VOP, produktových obchodních podmínek, výzvy banky k úhradě včetně podacího archu, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy včetně podacího archu, smlouvy o postoupení pohledávek a listin na čl. 18 – 23 spisu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o kontokorentu, bylo zjištěno, že byla uzavřena písemně dne 15. 6. 2018 mezi společností [právnická osoba] jako bankou a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr do limitu 15 000 Kč. Smluvní úrok z vyčerpaných prostředků byl sjednán ve výši 19,9 % p.a. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úrok v splátkovém režimu dle čl. 4 smlouvy. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaný vyčerpal částku 15 000 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné listinné důkazy k prověření úvěyschopnosti žalovaného společností [právnická osoba] Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 0 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o kontokorentním úvěru poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně nedoložila, že by si její předchůdkyně žalobkyně nechala doložit nějaké dokumenty k příjmům žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně také nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotře