27 C 280/2022-44 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 3. 2022 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 180 250,80 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru Konsolidace půjček [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 230 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 042,21Kč. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 23. 9. 2021 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaná tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 160 504,82 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 11 660,07 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 24. 2. 2022 ve výši 3 699,73 Kč a úrok z prodlení od 25. 2. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, amortizace úvěru, výpisu z běžného účtu, oznámení o prohlášení úvěru za splatný, vysvětlení pojmů, platební historie úvěru, potvrzení o výši příjmů, výpisu z úvěrového účtu, žádosti žalované, předžalobní výzvy včetně podacího lístku, sazebníku poplatků pro fyzické osoby a všeobecných obchodních podmínek. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru Konsolidace půjček [číslo] bylo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 19. 5. 2017 mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou jako klientem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 230 000 Kč. Banka poskytne bez žádosti o čerpání úvěru ze strany Klienta: a) Peněžní prostředky účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných - mezi Klientem a Bankou smlouvou o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Prostředky ve výši 187 310,70 Kč budou odeslány ve prospěch tohoto úvěrového účtu. Banka a Klient se dohodli na ukončení závazku o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ke dni připsání těchto prostředků na úvěrový účet. V případě, že poskytnuté peněžní prostředky nebudou dostačovat na předčasné splacení dluhů, zajistí Klient, jejich doplacení vlastními prostředky, aby smluvní vztah zanikl. b) Zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch Běžného účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splácet jistinu, úrok a sjednané poplatky a pojištění v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 3 313,21 Kč vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 20. 6. 2017. Žalovaná smlouvu podepsala elektronicky na iPadu. Z výpisu z běžného účtu žalované za měsíc květen 2017 soud zjistil, že kreditní obrat na účtu byl 52 584,31 Kč, debetní obrat 51 601,64 Kč a na konci měsíce byl konečný záporný zůstatek na účtu - 3 581,04 Kč. Od společnosti S [příjmení] [příjmení] byla žalované dne 9. 5. 2017 vyplacena částka 9 895 Kč. Ze žádosti žalované o úvěr ze dne 19. 5. 2017 soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla zaměstnavatele [anonymizováno] - [právnická osoba], v zaměstnání je od 1. 2. 2016, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 15 000 Kč, 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 15 000 Kč, pronájem byt, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, 1 vyživovací povinnost. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 30. 6. 2015 soud zjistil, že žalovaná byla tehdy zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým příjmem 11 800 Kč. Z dopisu ze dne 25. 9. 2021 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovanou, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 176.436,64 Kč do 11. 10. 2021. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl zaslán na adresu žalovaného ve smlouvě dne 29. 9. 2021. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 142 741,54 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 230 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice vycházela z žádosti žalované, že je zaměstnaná a že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ale soudu doložila jen potvrzení o výši příjmů, v němž je uvedeno, že žalovaná má pracovní smlouvu na dobu neurčitou a průměrný měsíční příjem 11 800 Kč. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má žalovaná vyživovacích povinností. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto posky