27 C 452/2022-52 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2022 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 10 231 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 17. 12. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 4 617 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 236 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 17. 2. 2020. Žalovaná uhradila pouze 6 786 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 2 362,99 Kč a na poplatku za poskytnutí a správu úvěru 1 468,01 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč, sankční poplatek 3 400 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 129,36 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 3. 2022. Pohledávka byla ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, výpočtu úroku z prodlení, výpočtu smluvní pokuty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zákaznické karty, výpisu ze seznamu exekucí, rozhodnutí na čl. 30 – 33 a 34 – 35 spisu, výpisu z živnostenského rejstříku a dvou poukázek na čl. 39. Soud naopak neprovedl důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení] pro jeho nadbytečnost. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 12. 2018 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 6 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 4 617 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 236 Kč (poslední ve výši 233 Kč). Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jeho bydlení je nájemník, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost, má příjem 7 600 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Při sepsání karty předložila 2 složenky za měsíce listopad a prosinec 2018. Z 2 ústřižků poštovních poukázek soud zjistil, že Úřad práce vyplácel žalované v listopadu a prosinci 2018 rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na úvěr uhradil částku 6 786 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 1. 2022 s účinky od 1. 2. 2022 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalované částku 6 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si k posouzení příjmové a výdajové stránky žalované vyžádala dle záznamu v kartě zákazníka pouze ústřižky poštovních poukázek za měsíce listopad a prosinec 2018, žádné další listiny od žalované vyžadovány nebyly. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jejím prohlášením v zákaznické kartě. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně sice doložila zákaznickou kartu obsahující prohlášení žalované o výši příjmů a výdajů. Údaje uvedené v této listině nebyly ověřeny žádnými listinami kromě tvrzeného předložení výpisů z účtu žalované, žalobkyně však tyto listiny soudu nepředložila, kterou měla předkládat žalovaná při uzavření smlouvy. Povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu 5 let od zániku právního vztahu je přitom dána ust. § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrující společnost vůbec nezjišťovala strukturu výdajů žalované, které deklarovala v nepravděpodobně nízké výši 8 000 Kč vzhledem k tomu, že uvedla, že bydlí v nájmu a že vyživuje další 2 osoby. Žalobkyně taktéž neprokázala, že úvěrující společnost činila ohledně žalované dotaz na registry dlužníků a na centrální evidenci exekucí v době před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, jediná předložená listina byla vyhotovena několik dnů před jednáním v této věci. Za této situace, kdy již samotná skutková tvrzení o rozsahu prováděného zkoumání úvěruschopnosti žalované vedou soud k závěru, že úvěrující řádně nezjišťoval schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, výslech svědka, který jednal s žalovanou za úvěrující společnost, by byl nadbytečný, a proto nebyl soudem proveden. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na