27 C 8/2023-39 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 2. 2023 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 154 452 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 7. 1. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 181 049 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 4 371 Kč, celkem částku 314 712 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr dosud uhradil pouze 135 898 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 154 452 Kč. Tato částka byla určena jako součet: dlužných splátek do data zesplatnění úvěru ve výši 34 968 Kč, úrokové vyrovnání, resp. obchodní úrok, který byl spočítán od data poslední splátky před zesplatněním úvěru do data ukončení smlouvy ve výši 994 Kč, nesplacené jistiny, kterou měl žalovaný hradit po dni zesplatnění ve výši 117 000 Kč, smluvních sankcí účtovaných v případě prodlení dle bodu 5. Smlouvy (dále také odd. 7 ÚP) ve výši 1 000 Kč a nákladů na vymáhání žalobce ve výši 360 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 12. 6. 2023 se žalovaný nedostavil. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, splátkového kalendáře, formuláře pro standardní informace, výzvy k zaplacení, předžalobní výzvy včetně podacího archu, úvěrových podmínek, saldokonta, matričního listu a úvěrové zprávy. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru č. SUA [číslo] ze dne 7. 1. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 181 049 Kč na koupi motorového vozidla, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu úroky v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 4 371 Kč Celkem tak byl povinen vrátit částku 314 712 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný v matričním listu sdělil výši příjmu 14 000 Kč, jeho partnerky 36 000Kč a výdajů domácnosti 10 000 Kč, bydlení u rodičů a zaměstnání na dobu určitou u [právnická osoba]. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a že nemá vyživovací povinnosti a že nemá další splátky na jiné dluhy. Výzvou ze dne 4. 2. 2022 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru 154 322 Kč a poplatku ve výši 130 Kč jako náhrady nákladů za vymáhání do 14 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 7. 2. 2022. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 135 898 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 181 049 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze předložila matriční list s údaji o osobních a majetkových a příjmových poměrech žalovaného, které jí sdělil žalovaný. Dále tvrdila, že jí žalovaný sdělil výši příjmu 14 000 Kč a výdajů 10 000 Kč na bydlení a 0 Kč na další úvěry, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 45 151 Kč (rozdíl mezi jistinou 181 049 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 135 898 Kč). Žalovaný byl nepochybně k vrácení bezdůvodného obohacení vyzván dopisem ze dne 4. 2. 2022 14denní výzva od vystavení výzvy k dobrovolné úhradě dluhu uplynula d