27 C 98/2023-25 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 3. 2023 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 12 185 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 29. 8. 2022 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas a na úvěr dosud nic neuhradila. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení částky 12 185 Kč sestávající z: - neuhrazené jistiny ve výši 9 500 Kč, - poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, - poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, - poplatků za bezpečnou splátku ve výši 198 Kč, - poplatků za SMS servis v celkové výši 98 Kč, - poplatku za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 990 Kč, - účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč, - smluvních pokut v celkové výši 570 Kč. 2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému na den 30. 8. 2023 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, metodiky, karty klienta, předsmluvních informací, 2x výpisu, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků a kopie dokladů. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úroky a poplatky 331 Kč do 30 dnů. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaná smlouvu podepsala prostřednictvím ověřovacího SMS kódu. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla na určený účet ve prospěch žalované č. [bankovní účet] částku 10 000 Kč. Žalovaná sdělila výši příjmu z mateřské 45 000 Kč, příjem partnera 50 000 Kč, 1 dítě, z výdajů je pouze uvedeno, že splátky jiným společnostem činí 0 Kč. Při uzavření smlouvy poskytla fotokopii svého občanského průkazu a výpis z účtu. Předžalobní výzvou ze dne 20. 1. 2023 má soud za prokázáno, že žalovaná byla vyzvána žalobkyní k zaplacení částky 12 185 Kč, sestávající z jistiny úvěru, účtovaných poplatků a smluvních pokut do 30 dnů od sepsání této výzvy. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalované na adresu uvedenou ve smlouvě dne 23. 1. 2023. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 45 000 Kč a výdajů 0 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 30. 8. 2023, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 9 500 Kč, když dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud na dluh uhradila pouze částku 500 Kč. Žalovaná byla