26 C 63/2024-20 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 4. 4. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 95 306,82 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 748,95 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 887,30 Kč a s 21,69% úrokem z částky 46 917,16 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s 8,5% úrokem z prodlení z částky 46 917,16 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení uplatněnou pohledávku nabyla od původního věřitele , právnická osoba, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. Tato společnost uzavřela s žalovaným dne 12. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 238038990, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného úroku a poplatků v celkové výši 61 652 Kč, a to v 21 měsíčních splátkách po 5 270 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 10 540 Kč. Dle žalobkyně byla úročena neuhrazená jistina úvěru úrokem ve výši 21,69 % ročně. Žalobkyně tvrdila, že úvěrující společnost s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr především na základě vyhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které byly přitom zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tuto skutečnost potvrdil žalovaný ve smlouvě. Předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238038990 ze dne 12. 7. 2021, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 včetně podacího lístku ze dne 27. 10. 2023, výzvy k plnění ze dne 15. 2. 2024 včetně podacího lístku ze dne 16. 2. 2024, přehledu plateb ze dne 2. 10. 2023 a zákaznické karty ze dne 12. 7. 2021. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238038990 bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 7. 2021 mezi , právnická osoba, jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti. Žalovaný se zavázal splatit tuto částku a dále poplatky a úrok v celkové výši 61 652 Kč, tj. uhradit celkem 110 652 Kč v 21 měsíčních splátkách po 5 270 Kč (poslední splátka 5 252 Kč). Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný společnosti , právnická osoba, prohlásil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, žije s rodiči, nemá děti, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako telefonní bankéř ve společnosti , právnická osoba, . s čistou mzdou 21 385 Kč, další příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Celkové měsíční výdaje žalovaného činí 3 000 Kč a , právnická osoba, Kč jako splátky úvěrů. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 9. 2023 mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. 238038990. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl odeslán jako doporučená zásilka dle podacího lístku ze dne 27. 10. 2023. O úhradu dlužné částky byl následně žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 15. 2. 2024, která byla odeslána jako doporučená zásilka dne 16. 2. 2024.5. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by společnost , právnická osoba, dostála svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu obsahující prohlášení žalovaného o výši příjmů a výdajů. Údaje uvedené v této listině nebyly ověřeny žádnými listinami, žalobkyně nepředložila žádnou z listin, kterou měl předkládat žalovaný při uzavření smlouvy.6. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, avšak uplatněný v tomto řízení nárok mohl být částečně posouzen jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Soud teprve stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého mu úvěru, žalovaný tak doposud v prodlení není a nemůže být zavázán k úhradě úroků z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal soud důvody k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve standartní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla vyplacena ze strany předchůdkyně žalobkyně částka 49 000 Kč a žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně 10 540 Kč. Žalovaný tak byl zavázán uhradit žalobkyni podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. částku 38 460 Kč, tj. rozdíl mezi částkou 49 000 Kč a částkou 10 540 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.8. Soud zavázal žalobkyni k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 953 Kč. Řízení bylo zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, se kterým se pojila poplatková povinnost ve výši 3 813 Kč, kterou žalobkyně splnila. Elektronický platební rozkaz však nemohl být v žalobě vydán, jelikož žalobě nebylo možno v celém rozsahu vyhovět na základě skutkových tvrzení uváděných žalobkyní. V řízení však bylo dále pokračováno, a proto vznikla žalobkyni povinnost doplacení soudního poplatku až do výše stanovené dle položky 1 písm. a) sazebníku, tj. do částky 4 766 Kč.