27 C 11/2024-58 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2023 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 38 244,77 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 8. 11. 2022 elektronicky uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, (když její totožnost ověřila mj. zasláním verifikačního poplatku 1 Kč z jejího účtu), na základě jíž žalobkyně poskytla žalované částku 28 400 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve lhůtě sjednané ve smlouvě, avšak dluh řádně a včas nesplatila. Žalovaná tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši 35 088 Kč tvořenou dluhem na jistině ve výši 28 400 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 6 410 Kč, poplatkem za službu „Klidné spaní“ ve výši 220 Kč, poplatkem za službu „Informační SMS servis“ ve výši 58 Kč a smluvní pokutou 3 156,77 Kč.2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.3. K jednání nařízenému na den 22. 4. 2024 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v jejich nepřítomnosti, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, VOP, sazebníku, výpisu z účtu, verifikační platby, potvrzení o platbě, předžalobní výzvy včetně podacího archu, výpisu z účtu na čl. 26 – 47 a 51 – 53 spisu.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 8. 11. 2022 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezhotovostně částku 28 400 Kč. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku spolu s poplatkem za službu „Klidné spaní“ ve výši 110 Kč a poplatkem za službu „Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč měsíčně a poplatek za sjednání Úvěru ve výši 7 100, který je konkrétně specifikován v čl. 1 Sazebníku, do 8. 12. 2022. Žalovaná dle V7pisu o posouzení úvěryschopnosti uvedla, že žije sama, má čistý měsíční příjem 18 500 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí26 327 Kč, pravidelné měsíční výdaje činí 1 000 Kč. Žalovaná při uzavírání smlouvy zaslala žalobkyni fotografii občanského průkazu. Z Přehledu bankovních transakcí žalobkyně a z výpisu z účtů žalované č. , č. účtu, a č. , č. účtu, (který je u banky nyní evidován pod číslem , č. účtu, ) na č.l. 26 – 47 a 51 – 53 spisu vzal soud za zjištěno, že žalovaná obdržela od žalobkyně na své účty dne 10. 11. 2022 částku 2 900 Kč, dne 24. 11. 2022 částku 1 800 Kč, dne 17. 11. 2022 částku 1 000 Kč, dne 10. 11. 2022 částku 1 000 Kč, dne 21. 11. 2022 částku 2 400 Kč, dne 8. 11. 2022 částku 5 000 Kč, dne 9. 11. 2022 částku 2 400 Kč, dne 9. 11. 2022 částku 1400 Kč a dne 13. 11. 2022částku 9400 Kč, celkem tedy částku 27 300 Kč. Další žalobkyní tvrzená platba ze dne 15. 11. 2022 ve výši 1 100 Kč se ve výpisech z účtů žalované na uvedených účtech nenachází. Ze skutkových tvrzení žalobkyně a z Autorizace ověření totožnosti vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na dluh uhradila částku 1 Kč jako verifikační platbu z účtu č. , č. účtu, . Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná prokazatelně čerpala částku v celkové výši 27 300 Kč. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalované zaslala dne 15. 11. 2022 další částku ve výši 1 100 Kč, pak toto tvrzení neprokázala, neboť ve výpisu z účtu žalované č. , Anonymizováno, /6100uvedeného ve smlouvě, ani v druhém účtu žalované č. , č. účtu, uvedeném v Přehledu bankovních transakcí tato částka není uvedena, žalobkyně tedy neprokázala, že žalovaná tuto částku od žalobkyně skutečně obdržela. K jednání nařízenému na den 22. 4. 2024 se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu možnost být o tomto poučena, a musí tedy nést negativní důsledky v podobě neunesení důkazního břemene. Soud má v tomto případě za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nedoložila žádné důkazy ani k příjmům, ani k výdajům žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala příjmy i výdaje žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87