27 C 119/2024-30 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 4. 2024 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 11 182,65 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 13. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 251 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 294 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 12. 12. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 19. 2. 2022. Žalovaná uhradila pouze 3 000 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 11 182,65 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 848,82 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 097,82 Kč a úrok a zákonný úrok z prodlení od 28. 9. 2023 do zaplacení. Pohledávka byla ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, karty zákazníka, rozsudku na čl. 18 – 20 spisu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 13. 12. 2021 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 8 251 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 294 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 12. 12. 2022. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je „spolubydlící“, je vdaná, vyživuje 1 osobu, je nezaměstnaná, má příjem 5 100 Kč, má další příjmy 7 500 Kč, další příjmy domácnosti činí 14 000 Kč, odhadované výdaje 2 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně. V žádosti není uvedeno, že by při sepsání karty předložila nějaké dokumenty ke svým příjmům a výdajům. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 9. 2023 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalované částku 7 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala složenky placené žalovanou jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně příjmy žalované, ani náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše příjmů a nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na provoz domácnosti s vyživovaným dítětem, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala jak příjmy, tak výdaje žalované, když se spokojila pouze s tvrzením žalované ohledně jejich výše, aniž by si tyto nechala jakkoliv doložit (aspoň tato skutečnost nevyplývá ani ze zákaznické karty), čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovan