27 C 160/2024-23 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 2. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 32 763,18 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela dne 1. 6. 2020 se žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému částku 54 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 220,39 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní dopisem ze dne 31. 7. 2023 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný dluží žalobkyni:- Na jistině částku ve výši 30 063,18 Kč,- Na úrocích částku ve výši 1 644,50 Kč,- Na úrocích z prodlení částku ve výši 2 353,54 Kč,- Poplatky ve výši 2 700 Kč.2. Žalovaný k žalobě při jednání uvedl, že je pravdou, že si předmětný úvěr vzal, celkem měl u banky dva úvěry. K dotazu soudu dále uvádí, že při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy bance žádné doklady ohledně svých a příjmů a výdajů, tedy ani žádnou pracovní smlouvu, výplatní pásky či doklady o placení nájmu a energií, nepředkládal. Úvěr splácel, ale přišel o práci a pak už neměl z čeho platit. Dluh by chtěl splácet ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. V současné době je evidován na ÚP, nepobírá už podporu v nezaměstnanosti, ani mu nejsou vypláceny žádné dávky. Žije s přítelkyní, které jsou vypláceny dávky, např. příspěvek na bydlení a doplatek do životního minima, a když se všechno poplatí včetně bydlení, zbývá jí 9 000 Kč. Platit splátky bych chtěl k 25. dni v měsíci.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti o úvěr, výpisu z běžného účtu, standardních informací, smlouvy o úvěru, smluvních podmínek, výpisu z úvěrového účtu, oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný, sazebníku, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru – Expres půjčka bylo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 1. 6. 2020 mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným jako klientem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 54 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu, úrok a sjednané poplatky a pojištění v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 1 220,39 Kč vždy k 18. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 18. 7. 2020. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc červen 2020 a ze shodných skutkových tvrzení účastníků soud zjistil, že na jeho účet byla dne 1. 6. 2020 žalobkyní zaslána částka 54 000 Kč. Ze žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem 19 521 Kč, 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 35 000 Kč, bydlí u rodičů, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, žádná vyživovací povinnost. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil částku 45 105,92 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 54 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice vycházela z žádosti žalovaného, že je zaměstnaný a že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ale soudu pracovní smlouvu ani případné výplatní pásky zachycující výši jeho příjmů nedoložila. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatel