27 C 188/2024-36 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 2. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 61 303,90 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 24. 7. 2019 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 12 520 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 509 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 9. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 3 900 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 16. 9. 2020 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 16 100,90 Kč a na souhrnném poplatku 10 519,10 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 6 472,11 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 291,74 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 29. 1. 2022. Dále její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 4. 4. 2019 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 30 401 Kč, a to v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 634 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 10. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 27 750 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 4. 10. 2020 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 22 457,86 Kč a na souhrnném poplatku 12 226,04 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 11 795,38 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 5 514,65 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 29. 1. 2022. Pohledávky byly ke dni 28. 1. 2022 postoupeny na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, 2x zákaznické karty, pojištění, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 24. 7. 2019 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 18 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 12 520 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 509 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 9. 2020. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, je svobodný, ze zaměstnání má příjem 23 971 Kč, další příjmy domácnosti činí 12 000 Kč, platí na úvěr u společnosti 3 634 Kč měsíčně a další výdaje u něj činí 3 500 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky za měsíce květen a červen 2019. Pracovní smlouva ani výplatní pásky však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 3 900 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 4. 4. 2019 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 30 401 Kč, a to v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 634 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 10. 2020. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, je svobodný, ze zaměstnání má příjem 17 786 Kč, další příjmy domácnosti činí 16 000 Kč, nemá jiné dluhy a další výdaje u něj činí 3 000 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky za měsíce leden a únor 2019. Pracovní smlouva ani výplatní pásky však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 27 750 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 1. 2022 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným z předmětných 2 smluv o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 18 000 Kč a 35 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Ramp