27 C 226/2023-43 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 9. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 97 353,25 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) uzavřela se žalovanou dne 28. 3. 2022 smlouvu o půjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované částku 92 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok a pojištění v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 2 004 Kč, přičemž první splátka byla splatná 25. 4. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr zesplatnila dne 27. 4. 2023. Pohledávka byla ke dni 1. 6. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení jistiny ve výši 91 012,25 Kč, poplatků ve výši 6 341 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 3 748,54 Kč splatného ke dni 27. 4. 2023, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 85,65 Kč splatného ke dni 27. 4. 2023, smluvních úroků ve výši 18,90% ročně z jistiny ve výši 91 012,25 Kč od 28. 4. 2023 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 15,00% ročně z celkové částky ve výši 97 353,25 Kč, sestávající se z jistiny ve výši 91.012,25 Kč, poplatků ve výši 6 341 Kč, od 28. 4. 2023 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o půjčce včetně obchodních podmínek, rámcové smlouvy, obchodních podmínek, produktových podmínek, sazebníku, výpisu z účtu, zesplatnění včetně dokladu o odeslání, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení úplaty, předžalobní výzvy včetně podacího archu, protokolu na čl. 27-28. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Z návrhu a akceptace smlouvy o RePůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 28. 3. 2022 mezi [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem v internetovém bankovnictví žalované a podepsaná žalovanou SMS kódem. Žalované byl poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 92 000 Kč, a to 72 000 Kč jako Účelová část RePůjčky ke splacení Převáděných závazků a 20 000 Kč poskytnuto neúčelově. Žalovaná se zavázala splácet, úrok 18,9 % p.a. a měsíční pojištění neschopnosti splácet ve výši 138 Kč v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 2 004 Kč dle splátkového kalendáře, přičemž první splátka byla splatná 25. 4. 2022. Z výpisu z účtu žalované vedeného u banky soud zjistil, že dne 28. 3. 2022 byla na účet žalované bankou připsána částka 20 925,45 Kč pod [variabilní symbol]. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalovaná za období březen 2022 až červen 2022 neuhradila na úvěr žádnou splátku. Dle výpisu z účtu byla na účet žalované dne 23. 3. 2022 připsána z titulu další půjčky částka 50 000 Kč, kterou žalovaná téhož dne vybrala v hotovosti z bankomatu. Banka při posuzování žádosti žalované o úvěr uvedla, že žalovaná je na mateřské dovolené a má příjem 18 000 Kč, výdaje na bydlení činí 4 000 Kč, na živobytí 2 000 Kč a rodinné náklady a ostatní 800 Kč, je svobodná a bydlí u rodičů, u banky má úvěr ve výši 71 000 Kč a splácí 1 440 Kč měsíčně. Dokumenty k tomuto soudu předloženy nebyly. Z dopisu ze dne 27. 4. 2023 soud zjistil, že [právnická osoba] jako nástupce [právnická osoba] zesplatnila úvěr pro jeho neplacení a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu 101 187,44 Kč do 7 dnů. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 24. 5. 2023 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 92 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty, dle kterých prověřovala úvěryschopnost žalované, resp. její příjmy a výdaje, když z předloženého výpisu z účtu žalované tyto skutečnosti neplynou. Z tvrzení žalobkyně, resp. scoringu banky pouze vyplývá, že žalovaná měla být na mateřské dovolené. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně tedy nedostatečně zkoumala příjmovou i výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudi