27 C 233/2023-49 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 6. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 217 790,34 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 5. 10. 2021 Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 220 000 Kč za účelem konsolidace ve Smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalované a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 4 946,55 Kč, a to počínaje dnem 15. 11. 2021, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 19,20 % p. a. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, proto byl úvěr žalobkyní v dopise ze dne 18. 10. 2022 prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaná tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 214 060,34 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 17 459,76 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaná měla zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 3 730 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 30. 5. 2023 ve výši 16 071,62 Kč. 2. Žalovaná se věci nijak nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému na den 16. 1. 2024 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti, standardních informací, výpisu z běžného účtu, smlouvy o úvěru, výpisu z úvěrového účtu, sazebníku, oznámení banky o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvy včetně podacího archu, vyjádření k procesu úvěryschopnosti. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] bylo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 5. 10. 2021 mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou jako klientem. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 220 000 Kč 1. Banka poskytne bez žádosti o čerpání úvěru ze strany Klienta: a) Peněžní prostředky účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných - Mezi Klientem a Bankou, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Prostředky ve výši 9 763,58 Kč na splacení dluhu budou odeslány ve prospěch tohoto úvěrového účtu. - Mezi Klientem a Bankou, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Prostředky ve výši 158 125,92 Kč na splacení dluhu budou odeslány ve prospěch tohoto úvěrového účtu. V případě, že poskytnuté peněžní prostředky nebudou dostačovat na předčasné splacení dluhů, zajistí Klient, jejich doplacení vlastními prostředky, aby smluvní vztah zanikl. b) zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch Běžného účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splácet jistinu, úrok 19,2 % a sjednané poplatky a pojištění v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 4 946,55 Kč, a to počínaje dnem 15. 11. 2021, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Žalovaná smlouvu podepsala elektronicky na iPadu. Z výpisu z běžného účtu žalované u žalobkyně za měsíce květen až září 2021 soud zjistil, že od společnosti S byla žalované v tomto období vyplacena částka 18 013 Kč, 17 858 Kč, 18 183 Kč, 18 409 Kč 17 880 Kč a 17 610 Kč a od společnosti Sa a.s. 11 595 Kč, 14 346 Kč, 14 888 Kč, 14 649 Kč a 14 009 Kč a ošetřovné 5 236 Kč. Žalovaná dne 5. 10. 2021 čerpala úvěr ve výši 52 110,50 Kč. Ze žádosti žalované o úvěr ze dne 4. 10. 2021 soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla zaměstnavatele Nemocnici s poliklinikou [obec] [část obce], kde pracuje jako sestra, že má pracovní poměr na dobu neurčitou od 1. 10. 2019, čistý měsíční příjem za 3 měsíce 40 650 Kč, 1 zaměstnání, celkový čistý příjem domácnosti 40 650 Kč, pronájem byt, měsíčně splácí na jiné úvěry 0 Kč, žádná vyživovací povinnost, svobodná. Z dopisu ze dne 20. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr za splatný z důvodu porušování podmínek žalovanou, a vyzvala žalovanou k úhradě částky 235 819,48 Kč do 3. 11. 2021. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl zaslán na adresu žalované ve smlouvě dne 21. 10. 2022. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 34 650,50 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 220 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice vycházela z žádosti žalované, že je zaměstnaná a že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ale soudu žádnou smlouvu nedoložila. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, blížeji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je skutečná výše měsíčních splátek, zda a kolik má žalovaná vyživovacích povinností. Žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V