27 C 260/2024-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 33 935,58 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne 30. 4. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel a dosud uhradil pouze 5 312 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení jistiny ve výši 17 255,49 Kč, úrok 756,85 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 8 400 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 373,95 Kč, inkasní poplatek 3 085,71 Kč, smluvní úrok 465,19 Kč, úrok z prodlení 872,23 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání 698 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 122,43 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k meritu věci nevyjádřil.3. K jednání nařízenému na den 14. 10. 2024 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti, formuláře, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě, předžalobní výzvy včetně podacího archu, upomínky, výplatní pásky, dodatku k přidělení zaměstnance, části smlouvy o nájmu, čestného prohlášení.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 4. 2022 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . jako věřitel a žalovaný jako klient písemně uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaný stvrdil převzetí této částky podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s příslušenstvím ve sjednaných splátkách. Nedílnou součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky věřitele. Z dodatku k přidělení zaměstnance agentury k uživateli soud zjistil, že dne 25. 11. 2020 byl žalovaný dočasně přidělen agenturou práce k společnosti , právnická osoba, ., a to do 31. 12. 2023. Z výplatní pásky za březen 2022 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za tento měsíc činil 32 564 Kč. Ze smlouvy o nájmu soud zjistil, že , jméno FO, jako pronajímatel a žalovaný a , jméno FO, (ročník 1994) jako nájemci uzavřeli smlouvu o nájmu na dobu určitou od 28. 4. 2021 do 28. 4. 2026 na byt 2+1. Soudu byla předložena jen část smlouvy, pasáž s výší nájemného chybí. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 30. 4. 2022 soud zjistil, že žije v domácnost sám s 3 dětmi. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil na dluh částku 5 312 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 6. 12. 2023 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se nachází i pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen částečně. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne 30. 4. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník). Předchůdce žalobkyně na základě ní poskytl žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu ve splátkách dle smlouvy. Tuto povinnost žalovaný nesplnil a netvrdil ani neprokázal, že by ke dni rozhodnutí soudu uhradil na dluh vyšší částku než 5 312 Kč. Soud však smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že původní věřitel dostatečně prověřil úvěryschopnost žalovaného, zejm. jeho výdajovou stránku. Žalobkyně sice doložila pracovní smlouvu a výplatní pásku i čestné prohlášení žalovaného o jeho osobních poměrech a nájemní smlouvu, v předložené smlouvě však chybí její podstatná část s výší nájemného, žalobkyně rovněž nijak nedoložila výdaje žalovaného na energie spojené s bydlením. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 14 688 Kč (rozdíl mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 5 312 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravuj