27 C 263/2024-31 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 17 945,71 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovanou dne 21. 7. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela a dosud uhradila pouze 5 400 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení jistiny ve výši 17 255,49 Kč, úrok 756,85 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 8 312 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 373,95 Kč, inkasní poplatek 3 085,71 Kč, smluvní úrok 151,28 Kč, úrok z prodlení 283,65 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání 217 Kč a smluvní pokutu ve výši 690,22 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k meritu věci nevyjádřila.3. K jednání nařízenému na den 14. 10. 2024 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, žádosti, formuláře, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě, předžalobní výzvy včetně podacího archu, upomínky, pracovní smlouvy, tří výplatních pásek.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 7. 2022 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . jako věřitel a žalovaná jako klient písemně uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalované částku 20 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaná stvrdila převzetí této částky podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s příslušenstvím ve sjednaných splátkách. Nedílnou součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky věřitele. Z pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 2021 soud zjistil, že tohoto dne , právnická osoba, jako zaměstnavatel a žalovaná jako zaměstnanec uzavřeli pracovní smlouvu na pozici uklízečka na dobu určitou od 1. 11. 2021 do 31. 10. 2022. Z 3 výplatních pásek za měsíce duben až červen 2022 soud zjistil, že čistý příjem žalované za toto období činil 17 355 Kč, 17 142 Kč a 16 351 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaná dosud uhradila na dluh částku 5 400 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 6. 12. 2023 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se nachází i pohledávka za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen částečně. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo dne 21. 7. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník). Předchůdce žalobkyně na základě ní poskytl žalované v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve splátkách dle smlouvy. Tuto povinnost žalovaná nesplnila a netvrdila ani neprokázala, že by ke dni rozhodnutí soudu uhradila na dluh vyšší částku než 5 400 Kč. Soud však smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že původní věřitel dostatečně prověřil úvěryschopnost žalované, zejm. její výdajovou stránku. Žalobkyně sice doložila pracovní smlouvu a 3 výplatní pásky žalované, žalobkyně rovněž nijak nedoložila výdaje žalované na bydlení a energie spojené s bydlením. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 14 600 Kč (rozdíl mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 5 400 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze