27 C 299/2023-41 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 12. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 19 249,46 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 14. 4. 2014 smlouvu o půjčce č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 910 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 000 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 370 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 9. 2. 2015. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 2 635,55 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 9. 2. 2015 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 10 000 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 808,39 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 466,06 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 10 233,37 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 922,14 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 7. 12. 2019. Pohledávka byla ke dni 6. 12. 2019 postoupena na žalobkyni. Dále předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 23. 1. 2014 smlouvu o půjčce č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 728 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 296 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 20. 11. 2014. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil do postoupení pohledávky pouze 5 364,44 Kč a po postoupení dalších 3 400 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 20. 11. 2014 právo na uhrazení celé zbývající částky ve výši 5 975,01 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 9 906,03 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 791,05 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 13. 9. 2022. Pohledávka byla ke dni 12. 9. 2022 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o půjčce včetně obchodních podmínek, 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, 2x karty zákazníka, 2x oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rozsudku na čl. 27 – 29 spisu, 2x potvrzení o zaplacení poplatku.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o půjčce č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 14. 4. 2014 mezi , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 910 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 000 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 370 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 9. 2. 2015. Žalobkyně nepředložila soudu žádné listiny vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný na tuto smlouvu dosud uhradil částku 2 635,55 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 6. 12. 2019 mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce. Ze smlouvy o půjčce č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 1. 2014 mezi , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 728 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč, a to v hotovosti v 43 týdenních splátkách po 296 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 20. 11. 2014. Žalobkyně nepředložila soudu žádné listiny vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný na tuto smlouvu dosud uhradil do postoupení pohledávky částku 5 364,44 Kč a po postoupení další částku 3 400 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 9. 2022 mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o zápůjčce předala žalovanému částku 10 000 Kč a 8 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice měla vyžádat po žalovaném doklady k jeho příjmové a výdajové stránce, tyto však soudu předloženy nebyly. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně dostatečně řádně příjmy žalovaného a jeho náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit