27 C 306/2023-32 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 9. 2023 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 23 790 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 14. 1. 2023 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 495 Kč a dalšími poplatky v pravidelných 24 měsíčních splátkách. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr dosud uhradil pouze 2 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 23 790 Kč sestávající z:- neuhrazené jistiny ve výši 14 998 Kč,- poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 396 Kč,- poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč,- poplatků za prodloužení splatnosti v celkové výši 2 970 Kč,- úroků ve výši 2 205 Kč,- účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč,- smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč,- kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 19,56 Kč od 4. 9. 2023 do 5. 9. 2023.2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.3. V podání doručeném soudu dne 1. 3. 2024 vzala žalobkyně žalobu co do částky 2 500 Kč zpět s tím, že žalovaný po podání žaloby uhradil dne 24. 1. 2024 částku 1 200 Kč a dne 25. 2. 2024 částku 1 300 Kč. Soud proto v I. výroku rozsudku dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení co do částky 2 500 Kč s příslušenstvím zastavil.4. K jednání nařízenému na den 12. 3. 2024 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.5. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to předsmluvních informací, úvěrové smlouvy, výzvy včetně podacího archu, výzvy ke splacení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, metodiky, karty klienta, výpisu ověřovacího poplatku a proplacení smlouvy, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků, rekapitulace pohledávky.6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:7. Ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 2023 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč a úroky v 24 měsíčních splátkách sjednaných v splátkovém kalendáři ve smlouvě. Celkem tak byl povinen vrátit částku 24 192 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z výpisu z účtu soud zjistil, že na účet žalovaného označený jeho jménem byla dne 14. 1. 2023 převedena žalobkyní částka 15 000 Kč. Výzvou ze dne 7. 7. 2023 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru 23 790 Kč do 14 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 10. 7. 2023. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 2 502 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila předložila, že prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 12. 3. 2024, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, , jméno FO, C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, , jméno FO, , C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v , adresa, a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.9. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným dosud nevrácené jistiny, tedy částku 12 498 Kč (rozdíl mezi jistino