27 C 309/2023-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 9. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 30 180 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne 9. 3. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč a za doplňkovou službu životní pojištění poplatek 480 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 3. 5. 2021. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 26. 5. 2022. Žalovaný uhradil pouze 6 300 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 3. 5. 2021 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 20 000 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 3 254,63 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 6 533,37 a na pojištění 392 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 9 563,40 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 478,75 do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 2. 6. 2023. Pohledávka byla ke dni 1. 6. 2023 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, karty zákazníka, zařazení zákazníka do pojistného programu, smlouvy o postoupení pohledávek, včetně přílohy, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 9. 3. 2020 mezi , právnická osoba, . a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč a doplňkovou službu životní pojištění poplatek 480 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 3. 5. 2021. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný žije ve společné domácnosti s partnerkou, má 6 nezaopatřených dětí, bydlí v nájmu, je zaměstnán na dobu neurčitou od ledna 2019 u firmy , jméno FO, , nemá žádné další úvěry, má čistý měsíční příjem 22 000 Kč, výdaje na bydlení činí 5 825 Kč a osobní výdaje 7 000 Kč. Žalovaný při sepisování smlouvy předložil pracovní smlouvu a nájemní smlouvu, tyto však soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 1. 6. 2023 mezi , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a nájemní smlouvu žalovaného, tyto listiny však soudu předloženy nebyly, žalobkyně tedy řádné zkoumání úvěryschopnosti žalovaného neprokázala. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požado