27 C 85/2024-23 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 12. 2023 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 25 213,20 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 6. 11. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky ve výši 23 723 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neplnila řádně a včas a na úvěr dosud uhradila pouze 4 822,90 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení 25 213,20 Kč sestávající z:- neuhrazené jistiny ve výši 22 657,20 Kč,- poplatků ve výši 156 Kč,- nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč,- smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč.2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.3. K jednání nařízenému na den 6. 5. 2024 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, metodiky posouzení, karty klienta, výzvy včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, ze dne 6. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřeli elektronicky smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky až do limitu 23 723 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu 26,28% úroky p.a. v pravidelných měsíčních splátkách ve výš 4 % z dlužné částky. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaná sdělila výši příjmu 15 000 Kč, příjmů dalších členů domácnosti 26 000 Kč, počet dětí 0, typ bydlení podnájem. Souhrnná měsíční splátka jiných úvěrových závazků činí 5 642 Kč. Žalovaná sdělila výši příjmu 23 000 Kč a výdajů 11 000 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalobkyně dne 15. 11. 2022 poskytla žalované částku 23 723 Kč na nákup zboží. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru poskytla žalované částku 23 723 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze tvrdila, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 15 000 Kč a výdajů 0 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, přičemž z žádosti vyplývá, že žalovaná bydlí v podnájmu a že tedy logicky nemá s bydlením nulové výdaje. Soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 6. 5. 2024, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 18 900,10 Kč (rozdíl mezi jistinou 23 723 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 4 822,90 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu