27 C 95/2023-61 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 4. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 21 147 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne 17. 9. 2019 Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , číslo, s limitem 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s vyčerpanou částkou i smluvní úrok 22,99 % p.a. a nepřekročit sjednaný limit. Jelikož žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel a překročil limit, banka pohledávku dne 9. 6. 2022 zesplatnila. Pohledávka byla ke dni 21. 11. 2022 postoupena na žalobkyni. Dluh se skládá z dlužné jistiny úvěru ve výši 18 202, poplatků ve výši 2 945 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1 750,41 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 929,45 Kč.2. Žalovaný namítnul, že je pravda, že měl u banky kreditní kartu s limitem 20 000 Kč, kterou rok či dva používal. Pak zjistil, že se karta nedá použít. Navštívil proto banku, proč karta není aktivní, a podal dne 15. 2. 2023 reklamaci. Dozvěděl se, že karta byla prodána žalobkyni. Banka ani žalobkyně mu to ale předtím neoznámily. Namítá, jak banka mohla prodat detailní pohyb žalovaného, v kterých místech kartu používal, a namítá zneužití informací platebních styků, které bude řešit s právníkem příslušnou žalobou. Uvádí, že nevěděl, že mu vznikl nějaký dluh, a rozporuje proto povinnost hradit náklady řízení žalobkyni. Rovněž rozporuje výši žalovaného dluhu, neboť na kartě byl limit 20 000 Kč, tudíž mu nemohl vzniknout dluh ve výši 21 147 Kč. Dále namítá, že neví, za kolik banka prodala tuto pohledávku žalobkyni a je ochoten uhradit nanejvýše částku ve výši této prodejní ceny. Nevzpomíná si, zda po něm z banky chtěli nějaké doklady ohledně příjmů a výdajů, ale protože šlo o malou částku 20 000 Kč, má za to, že nic nedokládal.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to žádosti o smlouvu na čl. 27 spisu, posouzení úvěryschopnosti na čl. 28, přílohy na čl. 29, vysvětlení na čl. 30 – 32, platební historie na čl. 33 – 37, potvrzení o výši příjmu na čl. 38, smlouvy o revolvingovém úvěru, dispozic, produktových podmínek, všeobecných obchodních podmínek, sazebníku, úrokového lístku, výpisů, výpovědi smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání, předžalobní výzvy včetně podacího lístku, podacího archu na čl. 50, vyjádření pošty na čl. 47.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , číslo, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 9. 2019 mezi , právnická osoba, . jako bankou a žalovaným. Žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr až do limitu 20 000 Kč a kreditní karta k jeho čerpání. Ze žádosti žalovaného ze dne 16. 9. 2019 soud zjistil, že v žádosti žalované uvedl průměrný měsíční příjem 79 600 kč, srážky ze mzdy 0 Kč, jiné splátky 0 Kč a žádné vyživovací povinnosti a předložil potvrzení o příjmu. Žalobkyně nepředložila soudu žádné listiny vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud u věřitele vyčerpal částku 175 423,82 Kč a uhradil 169 610,65 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 11. 2022 mezi , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Z oznámení o postoupení pohledávky bankou žalovanému ze dne 25. 11. 2022 má soud za zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty, přičemž žalovaný vyčerpal postupně částku 175 423,82 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o revolvingovém úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o revolvingovém úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně doklady k příjmové a výdajové stránce žalovaného soudu nepředložila. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně dostatečně řádně příjmy žalovaného a jeho výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve