28 C 260/2024-25 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 3. 2024 domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uhradit částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 25. 1. 2024 do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, poskytla žalované dne 22. 9. 2022 částku 15 000 Kč na bankovní účet žalované, a to na základě smlouvy, jejíž uzavření není žalobkyně schopna doložit. Žalobkyně pohledávku nabyla na základě série smluv o postoupení pohledávek.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z jednotlivých, dále uvedených listinných důkazů, soud učinil zjistil následující skutková zjištění, jež jsou závěrem o skutkovém stavu věci.5. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru podepsané za věřitele je jako účastník smlouvy uvedena jednak společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, jako věřitel a jednak žalovaná jako klient, ve smlouvě je sjednáno, že věřitel poskytne dne 22. 9. 2022 klientovi částku 15 000 Kč na účet č. , Anonymizováno, , jako bezúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr, ve smlouvě je sjednán úrok. Z potvrzení o provedené platbě od , právnická osoba, ve spojení s výpisem z účtu č. , č. účtu, , bylo zjištěno, že majitelem účtu je žalovaná a dne 22. 9. 2022 byla na účet připsána částka 15 000 Kč, z toho soud učinil závěr, že společnost , právnická osoba, poskytla žalované předmětnou platbou uvedenou částku. Žalovaná byla vyzvána dopisem ze dne 14. 1. 2024, který byl odeslán téhož dne k uhrazení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , uzavřené dne 22. 9. 2022 mezi společností , právnická osoba, , ve lhůtě tří dnů a dále v dopise ze dne 14. 1. 2024 společnost , Anonymizováno, s.r.o. oznamuje žalovanému, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2023 (postoupena společnosti , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , zapsaná v obchodním rejstříku vedeným Městským soudem v Praze, vložka B , Anonymizováno, ) a dále dne 21. 12. 2023 byla postoupena pohledávka vůči jeho osobě společnosti: , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, ,60200 , adresa, , IČ , IČO, , zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka , Anonymizováno, . Pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 7. 2022, kterou se společnost , právnická osoba, jako postupitel dohodla se společnosti , právnická osoba, jako postupníkem na postoupení pohledávek. Žalovaná byla předžalobní výzvou ze dne 14. 1. 2024 vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby.6. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek dle ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka na společnost , právnická osoba, ., která následně postoupila pohledávku na žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.7. Žalobkyně v žalobě požadovala přiznat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, avšak současně tvrdila a v řízení toto bylo prokázáno, že právním důvodem pro poskytnutí požadované částky byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSÚ“), když smlouva je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 ZoSÚ, žalovaná vystupovala v daném právním vztahu v pozici spotřebitele. Soud vychází z toho, že žalované jako spotřebiteli nemůže být odejmuta ochrana zakotvená v ZoSÚ jen proto, že žalobkyně tvrdí, že není schopna prokázat uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně při vyplacení částky 15 000 Kč žalované vycházela ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy měla za to, že smlouva byla uzavřena a že plní ze smlouvy. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako úvěrující se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, jako poskytovatele úvěru, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.8. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního o tom, jak byla před uzavřením smlouvy posouzena schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, ani k tomu nepředložila ani neoznačila žádné důkazy.9. Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitelka jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně tvrdila, že důvodem pro poskytnutí částky 15 000 Kč žalovanému byla smlouva, kterou soud vyhodnotil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ZoSÚ. Jestliže soud došel k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní se skutečně na této smlouvě zakládá, pak je nutno postupovat dle § 87 ZoSÚ, nikoli dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jenž obecně upravuje nároky z bezdůvodného obohacení, žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Žalovaná netvrdila, ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by žalovaná na závazky z neplatné smlouvy čehokoli uhradila. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 15 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Jak bylo výše uvedeno, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že byla vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 14. 1. 2024, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení. Nicméně soud současně zavázal žalovanou, pro případ že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti ve smyslu § 1968 o. z., tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády