22 C 33/2017-359 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 10. 11. 2016 se domáhal žalobce po žalované (dříve pod názvem , právnická osoba, .) zaplacení částky celkem 590 967,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil žalobce tvrzením, že uzavřel se žalovanou dvě smlouvy o půjčce. První byla uzavřena dne 30. 9. 2013 a na jejím základě poskytl žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 595 000 Kč. Žalovaná se touto smlouvou zavázala vrátit žalobci poskytnutou jistinu, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 17 000 Kč, které budou splatné vždy k 25. dni kalendářního měsíce. Žalovaná ovšem splátkový kalendář nedodržovala, když peněžní prostředky žalobci vracela spíše nahodile. Žalovaná tak uhradila dne 25. 10. 2013 částku 15 000 Kč, dne 12. 12. 2013 částku 3 000 Kč, dne 23. 12. 2013 částku 5 000 Kč, dne 27. 12. 2013 částku 5 000 Kč, dne 17. 1. 2014 částky 15 000 Kč a 15 000 Kč, dne 22. 1. 2014 částku 5 000 Kč, dne 27. 2. 2014 částku 17 000 Kč, dne 27. 3. 2014 částku 6 500 Kč, dne 4. 4. 2014 částku 8 300 Kč, dne 11. 4. 2014 částku 10 000 Kč, dne 24. 4. 2014 částku 7 000 Kč, dne 29. 4. 2014 částku 9 000 Kč, dne 15. 5. 2014 částku 8 000 Kč a dne 25. 5. 2014 částku 10 000 Kč. Žalovaná tedy neuhradila splátku za srpen 2014 a žádnou další. Ke dni 16. 10. 2015 činil celkový dluh na splátkách 235 200 Kč a žalovaná byla v prodlení s celou řadou splátek o více než tři měsíce. Žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou o půjčce vyzval žalovanou k úhradě i dosud nesplatné části jistiny ve výši 221 000 Kč, a to do sedmi dnů od doručení výzvy, tedy ode dne 19. 10. 2015. Od tohoto dne je tedy žalovaná v prodlení s vrácením jistiny v celkové výši 456 200 Kč. Vedle toho je žalovaná povinna zaplatit žalobci zákonný úrok pozdě uhrazených, nebo vůbec neuhrazených splátek a po dni 19. 10. 2015 i z částky 221 000 Kč. Druhá smlouva o půjčce byla uzavřena dne 1. 10. 2013, když na jejím základě poskytl žalobce žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 155 000 Kč. Tyto peněžní prostředky žalovaná v plné výši vrátila. Smluvní strany si ve smlouvě o půjčce ze dne 30. 9. 2013 sjednali, bude-li žalovaná v prodlení s vrácením půjčky, či jakékoli její splátky, je povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,05 % z půjčené částky, tedy částku 297,50 Kč. Žalovaná přitom byla ke dni 16. 10. 2015 v prodlení s placením alespoň jedné splátky po celkovou dobu 453 dnů. Žalobce vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě jejího závazku prostřednictvím svého zástupce, a to dopisem ze dne 16. 10. 2015.2. Žalovaná se žalobou jako zcela nedůvodnou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s poukazem na to, že půjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další úkon, a to předání předmětu půjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky. Žalovaná již v podaném odporu namítala, že žalobce byl v době uzavření smlouvy o půjčce nesolventní, a proto nemohl žalované poskytnout tvrzenou půjčku. Lustrací Centrální evidence exekucí vedené Exekutorskou komorou ČR žalovaná zjistila, že proti žalobci je v současné době vedeno min 12 exekučních řízení, přičemž v rozhodné době, tedy v době uzavření smluv o půjčce v roce 2013, bylo proti žalobci vedeno již 10 z těchto exekučních řízení, přičemž nejstarší z nich se datuje již rokem 2005. Podle žalované je pak uvedená skutečnost důkazem tohoto, že v rozhodné době nemohl žalobce disponovat prostředky ve výši 750 000 Kč, které by zapůjčil žalované, když v opačném případě by bezesporu byly již uhrazeny i pohledávky vymáhané v exekučních řízeních, avšak tato řízení dosud nebyla skončena, tedy k vymožení pohledávek nedošlo. Přitom podle podrobné lustrace k jednomu z exekučních řízení, zahájeného již v 2010 u soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, , předmětem vymáhání je v tomto případě toliko částka 13 043,33 Kč. Pokud tedy žalobce nebyl schopen po dobu 3 let před uzavřením tvrzených smluv o půjčce uhradit tuto pohledávku, pak lze jen stěží předpokládat, že by disponoval prostředky, které více než 57násobně překračují výši vymáhané částky. Skutečnost, že proti žalobci byla vedena exekuční řízení má však ještě i další úroveň, když v důsledku jejich vedení byl žalobce v době uzavření smluv o půjčce omezen v nakládání se svým majetkem. V této souvislosti má pak žalovaná za to, že pokud v některém z exekučních řízení vedených proti žalobci v době uzavírání smluv o půjčce, byly exekučním příkazem postiženy jeho movité věci (což lze bezesporu předpokládat, když se jedná o jeden z nejčastějších způsobu provádění exekuce), pak tímto příkazem byly postiženy i jeho hotové peníze, a tedy i na nakládání s těmito penězi by se uplatnil institut speciálního inhibitoria dle § 47 odst. 6 e. ř., kdy v důsledku této skutečnosti by pak obě smlouvy o půjčce byly stiženy (absolutní) neplatností. Vzhledem k neplatnosti uvedených smluv by pak na případné plnění žalobce (za předpokladu, že bylo skutečně poskytnuto) bylo nutno nahlížet jako na bezdůvodné obohacení na straně žalované, kdy v této souvislosti pak žalovaná namítala promlčení uvedené pohledávky podle § 107 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/1964 (tedy tzv. starého občanského zákoníku platného ke dni uzavření smluv). Podle citovaných ustanovení se totiž právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, avšak nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy k němu došlo. Dle žalobních tvrzení a předložených smluv o půjčce měly být prostředky dle těchto smluv poskytnuty žalobcem žalované v měsíci září a říjnu 2013. Nárok na vydání těchto prostředků (jako bezdůvodného) obohacení se promlčel nejpozději koncem září roku 2016, přičemž žaloba byla doručena soudu teprve 10. 11. 2016, tedy po uplynutí promlčecí doby, a proto nemůže být tento nárok žalobci přiznán. Žalovaná dále uváděla, že proti žalobci je u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3T 156/2015, vedeno trestní řízení, v němž se připojila s náhradou škody ve výši 879 675 Kč, kterou jí svým jednáním způsobil žalobce. Žalovaná tak pro případ, že její obrana nebude shledána důvodnou, uplatnila eventuálně další obranu, kdy oproti nároku žalobce započítala svou pohledávku za žalobcem z titulu náhrady škody uplatněné v označeném trestním řízení, a to co do částky 590 967,50 Kč, tj. k započtení navrhovala částku rovnou nároku uplatněnému žalobcem, tedy učinila tak v rámci své procesní obrany.3. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 10. 2017, č. j. 22 C 33/2017-124, bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno s odůvodněním, že mezi účastníky řízení došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.12.2013), na základě které žalobce jakožto věřitel přenechal žalované jakožto dlužnici částku ve výši 595 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit žalobci ve splátkách ve výši 17 000 Kč měsíčně splatných vždy k 25. dni kalendářního měsíce. Mezi stranami smlouvy o půjčce byla platně sjednána smluvní pokuta, a to v souladu s § 544 obč. zák., ve výši 0,05 % z půjčené částky za každý den prodlení žalované se splácením půjčky. Soud měl za to, že výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, když půjčka byla sjednána jako bezúročná (tedy peníze byly žalované zapůjčené „zadarmo“) a proto k vyrovnání pozic věřitel-dlužník byla sjednána sankce pro případy prodlení dlužníka se splácením půjčky v podobě smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně (tj. 18,25 % ročně) z zapůjčené částky. S přihlédnutím ke všem okolnostem sjednané smlouvy o půjčce a rovněž k funkcím smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací, sankční) měl soud za to, že takto sjednaná výše smluvní pokuty je zcela v pořádku. Dále soud přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení z dlužných splátek, a to podle § 517 odst. 2 obč. zák., výše úroku z prodlení (8,05 % ročně) je stanovena § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb., když žalovaná se ocitla v prodlení se zaplacením první splátky na poskytnutou půjčku dne 26.11.2013.4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 20218, č. j. 57 Co 114/2018-176, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.5. Žalobce setrvával na svém tvrzení o existenci reálné zápůjčky, která byla uzavřena mezi žalobcem a jednatelem společnosti , jméno FO, ještě v době, kdy ani , jméno FO, , ani , adresa, nebyli jednateli společnosti, nemají tak z čeho dovozovat fiktivnost zápůjčky, neboť nebyli u jejího sjednání. Oba o zápůjčce věděli, neboť společnost potřebovala peníze na nadcházející investice. Dokonce jakmile se stali jednateli, tak po určitou dobu pokračovali ve splácení zápůjčky žalobci. V této souvislosti