27 C 162/2025-32 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 5. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 90 510,99 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, (dříve , Anonymizováno, ) uzavřela se žalovaným dne 13. 4. 2021 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému částku 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 7 170 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 14. 10. 2024 zesplatnila. Žalovaný dosud uhradil pouze 250 999,40 Kč. Pohledávka byla ke dni 10. 1. 2025 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 89 512,99 Kč, poplatků ve výši 998 Kč, smluvního úroku ve výši 2 793,52 Kč splatného ke dni 14. 10. 2024, úroku z prodlení ve výši 1 552,52 Kč splatného ke dni 14. 10. 2024 a úroků a úroků z prodlení i od 2. 8. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o půjčce včetně obchodních podmínek, rámcové smlouvy, produktových podmínek, sazebníku, výpisu z účtu, zesplatnění, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení úplaty, příloh na čl. 16-19 spisu, protokolu na čl. 20-21, přílohy na čl. 22-24.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 13. 4. 2021 mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků a z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta částka 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 6,9 % v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 7 170 Kč splatných vždy k 13. dni v měsíci počínaje dnem 13. 5. 2021. V žádosti žalovaný uvedl, že je podnikatel s příjmem 30 000 Kč, výdaje na bydlení činí 7 600 Kč, na živobytí 5 000 Kč, rodinné náklady a ostatní 2 000 Kč, vlastní dům, rozvedený. Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k prověřování úvěryschopnosti bankou. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 9. 1. 2025 mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému částku 300 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například vlastnickou smlouvu k domu, v němž má žalovaný bydlet, a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, vyživovací povinnosti, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 49 000,60 Kč (rozdíl mezi jistinou 300 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částko