27 C 163/2025-22 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 24 730 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 28. 5. 2024 smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, která byla dle dodatku z téhož dne navýšena na 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaný nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho, došlo dne 30. 8. 2024 k zesplatnění úvěru. S odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 31. 8. 2024 do 10. 2. 2025 ve výši 0,10 % denně z částky 20 000 Kč činí celkem 3 280 Kč. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. Smlouvy nedílnou součástí Smlouvy. Dle sazebníku poplatků pak platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaný je po splatnosti více než 227 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, potvrzení o schválení úvěru, potvrzení o platbě, dokladu o ověření úvěruschopnosti, popisu procesu, oznámení o zesplatnění vč. podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru ve znění dodatku bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 5. 2024 mezi žalobkyní jako veřitelem a žalovaným. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému částku v konečné výši 20 000 Kč. Z 2 potvrzení o platbě soud zjistil, že dne 28. 5. 2024 byla na účet žalovaného č. , Anonymizováno, 2010připsána částka 15 000 Kč a dne 31. 5. 2024 částka 5 000 Kč. Žalovaný k žádosti o úvěr poskytl žalobkyni kopie občanského a řidičského průkazu a výpis z účtu. Z výpisu z účtu soud zjistil, že příjem žalovaného od , právnická osoba, za měsíc duben 2024 činil 16 941 Kč, za březen 2024 činil 18 218 Kč. V dubnu 2024 si žalovaný vzal další úvěry u společnosti Creamfinance s.r.o. ve výši 2x 10 000 Kč, u společnosti , právnická osoba, ve výši 1 568 Kč a 2x 1 000 Kč, u ViaSMS s.r.o. ve výši 15 000 Kč. Dále jsou na účtu patrné četné sázky u společnosti Tipsport. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 0 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému celkem částku 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, např. z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy či dokladů o úhradě energií, vycházela pouze z výpisu z účtu. Z něj je však jen za měsíc duben patrné, že si žalovaný často bral menší úvěry u dalších společností, jen za duben 2024 jich bylo pět, a že často sázel, přinejmenším u společnosti Tipsport. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatn