27 C 220/2025-38 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 91 551,62 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 5. 4. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 27 655 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 1. 2024. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 15. 6. 2022. Žalovaný uhradil pouze 2 150 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 42 474,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 861,18 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 758,42 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 22. 10. 2024 do zaplacení. Dále společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 4. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 26 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 34 689 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 890 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 10. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 15. 6. 2022. Žalovaný uhradil pouze 8 920 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 49 076,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 214,88 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 992,21 Kč, a úrok a zákonný úrok z prodlení i od 22. 10. 2024 do zaplacení. Pohledávky byly ke dni 21. 10. 2024 postoupeny na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, 2x zákaznické karty, přehledu plateb, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rozsudku na čl. 22-24.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 5. 4. 2022 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 24 332 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 1. 2024. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že je nájemník, je ženatý, vyživuje 4 osoby, je zaměstnaný, má příjem 19 959 Kč, další příjmy domácnosti činí 16 607 Kč, na dluhy u společnosti platí 2 890 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 5 460 Kč. Při sepsání karty předložil 2 výplatní pásky 1/2022 a 2/2022. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 4. 1. 2022 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 26 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 34 689 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 890 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 10. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že je nájemník, je ženatý, vyživuje 4 osoby, je zaměstnaný, má příjem 18 730 Kč, další příjmy domácnosti činí 20 682 Kč, na dluhy u společnosti platí 1 412 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované jeho měsíční výdaje činí 5 360 Kč. Při sepsání karty předložil 2 výplatní pásky 11/2021 a 12/2021. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 10. 2024 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě dvou uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 20 000 Kč a 26 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala při uzavírání obou úvěrových smluv výplatní pásky jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalovaného, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto u obou úvěrových smluv dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to z