27 C 278/2025-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 5. 2025 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 35 198,20 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 2. 10. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 17 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 18 735 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 31. 3. 2024. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 10. 2. 2023. Žalovaná uhradila pouze 5 796,83 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 29 010,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 046,66 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 903,59 Kč a úrok a úrok z prodlení od 28. 1. 2025 do zaplacení. Dále její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 12. 6. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 251 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 294 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 11. 6. 2023. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 10. 2. 2023. Žalovaná uhradila pouze 9 063,17 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila částku 6 187,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 805,11 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 603,60 Kč a úrok a úrok z prodlení od 28. 1. 2025 do zaplacení. Pohledávky byly ke dni 27. 1. 2025 postoupeny na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila.3. V podání doručeném soudu dne 24. 9. 2025 vzala žalobkyně žalobu zčásti co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 798,49 Kč zpět bez uvedení důvodu. Soud proto v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení v usnesení ze dne 4. 11. 2025 částečně zastavil a o zbylém nároku meritorně rozhodl.4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, 2x karty zákazníka, smluvních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě, tabulky umoření na čl. 20-21 spisu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 2. 10. 2022 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 17 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 18 735 Kč, a to v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 31. 3. 2024. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je „nájemník“, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je na mateřské dovolené, má příjem 8 333 Kč a 630 Kč, další příjmy domácnosti činí 21 116 Kč a na jiné dluhy platí splátky 1 194 Kč měsíčně a další odhadované výdaje činí 3 512 Kč. Při sepsání karty předložila 2 složenky 8/2022 a 9/2022. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 6. 2022 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 8 251 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 294 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 11. 6. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je „nájemník“, je svobodná, vyživuje 1 osobu, je na mateřské dovolené, má příjem 8 333 Kč a 630 Kč, další příjmy domácnosti činí 16 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a další odhadované výdaje činí 4 250 Kč. Při sepsání karty předložila 2 složenky 4/2022 a 5/2022. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 1. 2025 mezi společností , právnická osoba, postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalované částky 17 000 Kč a 7 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že obě smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala složenky placené žalovanou na mateřské dovolené jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení žalované, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení a energie, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10.