27 C 80/2025-30 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2024 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 70 112,68 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 7. 10. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem do 40 000 Kč (později do 70 000 Kč). Žalovaná se zavázala vyčerpané prostředky splácet spolu s úrokem ve sjednaných splátkách. BNP Paribas a žalobkyně dne 1. 11. 2023 souhlasným prohlášením osvědčily, že s účinností od 1. 11. 2023 se žalobkyně stala smluvní stranou veškerých postoupených smluv, převzala veškerá smluvní práva, povinnosti a prospěch z postoupených smluv a ze smluv s těmito souvisejícími. Přílohou souhlasného prohlášení je seznam postoupených smluv. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto žalobkyně úvěr ke dni 29. 2. 2024 zesplatnila. Ke dni podání žaloby se dluh žalované vůči žalobkyni sestává z částky ve výši 51 278,52 Kč, společně s poplatky ve výši 2 128,20 Kč s příslušenstvím, které tvoří: kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 931,87 Kč z částek po splatnosti za období od 1. 3. 2024 do 31. 10. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 11 774,09 Kč z dlužné jistiny v sazbě 14,75 % p.a. za období od 1. 3. 2024 do 31. 10. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 53 406,72 Kč (jistina + poplatky) ve výši 14,75 % p.a. od 1. 11.2024 do zaplacení, úrok z částky 51 278,52 Kč (jistina) ve výši 14,75 % p.a. od 1. 11. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná pouze uvedla, že by se chtěla omluvit, ale nemůže se dostavit k jednání. Vycestovala do zahraničí kvůli prace. Prosí o projednání bez její přítomnosti nebo pokud může za sebe někoho poslat třeba matku ktera by ji zastoupila pokud by to jinak nešlo. Samozřejmě dluh chce zaplatit. Jenom bych chtěla poprosit formou splátek. Nemá na to aby to zaplatila najednou. Pracuje jen na poloviční úvazek, jiný příjem nemá, nelvastní žádný majetek, nemá vyživovací povinnost. Její příjem je 18 500 Kč měsíčně. Má výdaje: nájem 7 000 Kč, energie 2 000 Kč, telefon 700 Kč, doprava 1 600 Kč, jídlo 3 000 Kč.3. K jednání nařízenému na den 28. 7. 2025 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily a z jednání se omluvily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to notářského zápisu, smlouvy, VOP, Sazebníku, Výpisu z úvěrového účtu, Poslední výzvy, Zesplatňujícího dopisu, Výpisu z účtu, Předžalobní výzvy včetně podacího archu.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 7. 10. 2019 mezi , právnická osoba, a žalovanou s limitem 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpané prostředky splácet v měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky spolu s úrokem 22,68 %, poplatky a pojištěním 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě žalovaná uvedla, že je svobodná, nemá děti, její příjmy ze zaměstnání činí 14 895 Kč, zaměstnání je na dobu určitou, sezonní, pracuje v něm od r. 2019, celkový příjem domácnosti činí 14 000 Kč, celkové náklady domácnosti činí 2 000 Kč, finanční závazky (splátky hypoték, úvěru, úvěrových karet apod.) 2 000 Kč, způsob bydlení: dum, byt momentálně splácen. Z výpisu z úvěrového účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaná dosud vyčerpala částku 276 164,68 Kč a dosud uhradila částku 206 052 Kč. Z notářského zápisu ze dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že BNP Paribas a žalobkyně dne 1. 11. 2023 souhlasným prohlášením osvědčily, že s účinností od 1. 11. 2023 se žalobkyně stala smluvní stranou veškerých postoupených smluv, převzala veškerá smluvní práva, povinnosti a prospěch z postoupených smluv a ze smluv s těmito souvisejícími. Přílohou souhlasného prohlášení je seznam postoupených smluv. Ze seznamu postoupených smluv bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru umožnila žalované čerpat peněžní prostředky až do limitu 40 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o revolvingovém úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně snedostatečně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalované, když vycházela především z tvrzení žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Především v rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu sou