24 C 329/2025-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 106 755,15 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 278,80 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 104 999,15 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrok z prodlení za období od 4. 2. 2025 do 21 4. 2025 ve výši 2 695,72 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 106 755,15 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, kdy před jejím uzavřením byla prověřena úvěruschopnost žalované. Dne 3. 11. 2021 byla uzavřena smlouva č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 105 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr včetně sjednaných úroků a poplatků splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V době trvání smluvního vztahu žalovaná načerpala částku 388 015 Kč a uhradila částku 346 461,76 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 1. 2025. Celková dlužná částka 106 755,15 Kč sestává z jistiny ve výši 104 999,15 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. K nařízenému jednání se žalovaná, ač řádně předvolána, bez omluvy nedostavila a dostavil se toliko zástupce žalobkyně. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouva č. , hodnota, ze dne 3. 11. 2021 (Šikovný účet), výpisů čerpání, splátek a úhrad, předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2025 včetně podacího archu ze dne 7. 2. 2025, výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 20. 1. 2025 včetně podacího archu ze dne 21. 1. 2025, úvěrových podmínek, úvěrové zprávy, ověření bonity MLS, karty klienta ze dne 21. 4. 2025, výpisu z účtu žalované za období od 9. 8. 2021 do 2. 11. 2021. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 11. 2021 (Šikovný účet) bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou. Úvěrující žalované poskytla bezúčelový revolvingový úvěr s výší rámce k čerpání 14 990 Kč, úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně, výše měsíční splátky byla sjednána 4 % z aktuální dlužné částky. Ve smlouvě žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je zaměstnána u , právnická osoba, , její čistá měsíční mzda činí 19 000 Kč, ostatní členové domácnosti mají příjem 28 000 Kč měsíčně. Žalovaná je svobodná, nemá žádné dítě, má středoškolské vzdělání, bydlí v podnájmu. Smlouva sice nebyla žalovanou podepsaná, ale soud má za prokázáno, že úvěrovanou byla skutečně žalovaná a že uzavření smluv bylo jejím právním jednáním, když žalobkyni při sjednávání první smlouvy poskytla výpisy ze svého účtu č. , č. účtu, za období od 9. 8. 2021 do 2. 11. 2021 a při uzavření smlouvy byla zjištěna její totožnost z OP č. , hodnota, , navíc úvěr splácela. Lze tedy důvodně předpokládat, že k uzavření smlouvy došlo, pokud žalovaná důkazní listiny nijak nerozporovala a k čerpání úvěrů v souladu se smlouvou prokazatelně došlo.6. Z výpisů čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr č. , hodnota, vyčerpala celkem 388 015 Kč a uhradila celkem 346 461,76 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 20. 1. 2025, která byla odeslána žalované dle podacího archu dne 21. 1. 2025, a vyzvala žalovanou k úhradě částky 114 496,40 Kč. Následně žalobkyně upomínala žalovanou o úhradu celé dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění ze dne 6. 2. 2025, která byla dle podacího archu odeslána žalované dne 7. 2. 2025.7. Z úvěrové zprávy vyplývá, že se jedná o listinu vyhotovenou v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavření smlouvy a vyplývá z ní, že v registru NRKI byl u žalované evidován 1 existující splátkový úvěr s nesplaceným zůstatkem ve výši 26 733 Kč a jeden nesplátkový kontrakt s nesplaceným zůstatkem 4 480 Kč. Z listiny však není patrná výše příjmů či výdajů žalované ani další skutečnosti týkající se jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Z karty klienta ze dne 21. 4. 2025 bylo zjištěno, že tyto obsahují údaje, které o svých poměrech uvedla žalovaná v úvěrové smlouvě, a dále výsledky nahlížení do registrů NRKI, JAP PUJCKA, SOLUS, do centrální evidence exekucí a do seznamu neplatných dokladů, přičemž žádná negativní zjištění nejsou uvedena. Z ověření bonity MLS byly zjištěny podobné údaje.8. Z výpisů z účtu žalované č. , č. účtu, za období od 9. 8. 2021 do 2. 11. 2021 soud zjistil, že tyto nejsou originálními výpisy , banka, ., neboť nejsou vyhotoveny v typickém barevném grafickém provedení této banky. Z jejich obsahu lze leda vyčíst, že žalovaná v tomto období obdržela 3x mzdu od svého zaměstnavatele v průměrné výši 19 042 Kč. Nejsou z nich patrny výdaje na bydlení, ani ostatní běžné nutné výdaje.9. Z dalších čtených listin neučinil soud žádná skutková zjištění.10. Žaloba se jeví soudu jako důvodnou, avšak toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření dvou smluv o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou, dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Obsah smluv je zachycen v listinné podobě. Žalovaná nenamítala, že by obsah smluv zachycený v žalobkyní předložených listinách neodpovídal obsahu smlouvy, kterou si účastníci sjednali. Soud má však za to, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a že by řádně zjišťovala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smluv soud přihlédl i bez námitky žalované, a to s ohledem na § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.11. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom s