27 C 11/2026-20 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 8. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 10 704,03 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 5. 8. 2023 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 920 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 14. 1. 2025 zesplatnila. Pohledávka byla dne 22. 4. 2025 postoupena společnost I-Xon a.s. a z ní dne 7. 5. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 9 263,03 Kč, úroky z úvěru ve výši 1 214,47 Kč, úroky z prodlení ve výši 201,74 Kč a dlužné poplatky ve výši 1 442 Kč a úroky a úroky z prodlení i od 15. 4. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K jednání nařízenému na den 4. 3. 2026 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.4. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, smlouvy o půjčce, výpisu, VOP, výpisu z úvěrového účtu, ceníku, produktových podmínek, prohlášení o okamžité splatnosti, vyjádření banky, dokumentací ze systému banky, předžalobní výzvy včetně podacího archu.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 5. 8. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla téhož dne bezhotovostně poskytnuta částka 15 00 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 30,9 % v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 920 Kč (846 Kč samotná splátka a 74 Kč pojištění) splatných vždy k 5. dni v měsíci počínaje dnem 5. 9. 2023. V čl. 9 smlouvy banka uvedla: „Vaši úvěruschopnost jsme posoudili na základě údajů uvedených ve Vaší žádosti, s přihlédnutím k statistickým podkladům, údajům z rejstříků a úvěrových registrů. Váš příjem jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě Vašich osobních předpokladů. Podle našeho vyhodnocení Vám na splátku nové půjčky zbývají dostatečné prostředky a jste tedy schopen/schopna půjčku splácet. Rovněž další vyhodnocení, která jsme provedli, nasvědčují tomu, že půjčku budete bez problémů splácet. Pokud by nastaly nějaké skutečnosti, které jsme podle Vás nezhodnotili, a které by vedly k tomu, že nebudete moci půjčku splácet, návrh nepodepisujte a kontaktujte nás.“ Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k prověřování úvěryschopnosti bankou. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný dosud celkem uhradil 9 160,91 Kč (459,75 + 471,59 + 102,51 + 381,22 + 217,56 + 278,63 + 213,44 + 322,07 + 508,96 + 522,07 + 549,3 + 563,45 + 399,26 + 588,24 + 159,92 + 337,04 + 323,93 + 240,25 + 56,45 + 282,55 + 446,74 + 257,76 + 14,58 + 6,56 + 15,08 + 74 + 499 + 74 + 74 + 499 + 74 + 74 + 74 = 9 160,91 Kč). V Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta banka uvedla: „Deklarovaný příjem 20 000 Kč jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti jsme deklarované výdaje oproti údajům uvedeným na žádosti navýšili. Zohlednili jsme výdaje ve výši 12 616 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 3 115 Kč, výdaje na bydlení vč. hypotéky a ST. úvěrů ve výši 2 550 Kč, výdaje na živobytí ve výši 4 951 Kč a ostatní výdaje ve výši 2 000 Kč. Podle našeho vyhodnocení klientovi na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 7 384 Kč a byl tedy schopen/a půjčku splácet.“ Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 22. 4. 2025 mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a společností , Anonymizováno, jako postupníkem. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 7. 5. 2025 mezi společností , Anonymizováno, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. Pohledávka byla dne 22. 4. 2025 postoupena společnost I-Xon a.s. a z ní dne 7. 5. 2025 na žalobkyni.7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, když k tomuto doložila jediný listinný důkaz, a to interní dokument banky Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. K prokázání příjmů žalované nebylo soudu ničeho předloženo. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, či čestné prohlášení, že žalovaný bydlí u svých rodičů a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla o